Obec Dolní Domaslavice

Napište nám   Mapa webu   RSS  

Řemesla, obchod, podnikání a služby

Hrnčířství 

Již dříve se obyvatelé Domaslavic i lidé z okolí zabývali drobnými řemesly. Ve Volovci stávala primitivní dílna mistra Toraby. Své  výrobky prodával Toraba na jarmarcích, poutích a v neděli při kostelích. Tyto výrobky kupovali od něho lidé z obojích Domaslavic, Dobratic, Soběšovic i Tošanovic. Vypráví se, že mu farář zakázal prodávat před domaslavským kostelem, protože před ním nepoklekl, když šel zaopatřovat nemocného. Toraba byl totiž evangelík. Konec jeho výrobě hliněného zboží učinil přistěhovalec z Moravy Moraň, který v Tošanovicích postavil malou továrničku na hliněné zboží. Dovážel kvalitnější hlínu z Moravy a ve svém podniku zaměstnával nejen domácí lidi, ale i své krajany. Toraba nemohl konkurovat jeho rychlejší, méně nákladné výrobě, a tak nakonec zrušil svou živnost a nastoupil práci v továrně Moraňově.

Výroba plátna

Jinou řemeslnou činností byla podomácká výroba plátna na velkých starých tkalcovských stavech. Takto se vyrábělo i v Domaslavicích. Až do roku 1890 se zabývali lidé v naší vesnici domáckou výrobou plátna. Avšak již v roce 1860, kdy se začaly ve Frýdku stavět bavlnářské závody, počala domácí výroba plátna upadat.

Jeden tkadlec za pomoci ostatních členů rodiny udělal týdně dva „kusy“ plátna po dvaceti loktech. Za oba dostal čistého 40 krejcarů. To byl mizerný výdělek – asi na pecen chleba.

Pracovaly i děti. Sotva přišly ze školy, už musely navíjet cívky. K práci jim postavili na stůl hrnec fazolí, a tak vždycky jen mezi prací si dítě rychle strčilo do úst hrst fazolí – a zase se točily cívky. Když nejmenší dítě v kolébce začalo plakat, přistrčila matka kolébku starší dcerce. Ta pak jedla, navíjela a jednou nohou kolébala.

Tkací stavy už dávno zničili červotoči. Poslední z nich, Jana Meci, je uložen na památku v domaslavském vlastivědném muzeu.

Výroba oplétaných židlí

V roce 1900 zavedl továrník Kohn domácí výrobu oplétaných židlí. V továrně v Těšíně se řezalo, pařilo a ohýbalo bukové dřevo. Takto rozpracované se posílalo do rozděloven do vesnic. Tam si chodili lidé pro židlové rámky, rákos a doma prováděli výplet. Když rychle pracovali, stačil jeden člověk od rána do noci oplést tři židle. Od jedné židle dostávali šestku. Šroub, kterým se upevňovala židle při oplétání, musel si každý koupit sám. Hlavní sklad těchto výrobků býval v Zavadovicích, v Dolních Tošanovicích, kde židle rašplovali a politurovali. V obcích si závod vyškolil své mistry a mistrové. V Domaslavicích vedla výdejnu mistrová Teperová. S domáckou výrobou židlí se přestalo na začátku první světové války.

Dobývání vápence a těžba železné rudy

V Zavadovicích se snažili zvýšit svůj finanční příjem dobýváním vápence na Zavadovském kopci. Těžil se tam odedávna. Používalo se ho na stavivo, pálený dávali do malty a používali na bílení, nehodnotný vozili robotníci na pánské cesty. Pěkné bílé kusové vápno vozili na jarmarky na prodej.

Kopali většinou v zimě. Místo trhavin používali vody, kterou nalili do vyvrtaných jam. Tuhnutím vody kámen popraskal a snadněji se dobýval. O to horši se v jámě plné vody po roztání ledu pracovalo. Později, kdy se kopání nevyplácelo, panští úředníci je zastavili.

Za první republiky se pokusil o těžbu zavadský občan Pindur, a protože nemohl obstát v konkurenčním boji s vápenkou v Třinci, musel svého pokusu zanechat.

Podobně zanikla i těžba železné rudy, která se těžila na farských i panských pozemcích v Domaslavicích i ve Volovci.

Truhlárna

V naší obci byla postavena také i truhlárna. Činnost v této dílně byla zaměřena na výrobu lyží, později na výrobu nábytku.

Pekárna

Až do roku 1933 pekly chléb hospodyně doma ve svých pecích. 5. září toho roku byla otevřena v Domaslavicích první pekárna. Pekařem a jejím majitelem byl 20letý František Adámek, který se pekařskému řemeslu vyučil u mistra Grossmana ve Frýdku - Místku. Pekárna byla vybavena roštovou pecí, chléb se roznášel, rozvážel na kole, koňmo, později autem. Protože tehdy nebyla vesnice elektrifikována, používal se v pekárně benzínový motor jako hnací jednotka pro mísení těsta. Stavba Žermanické přehrady rozhodla o zatopení původní obce, tedy i pekárny. Nová (i s domem) začala se stejnou pecí zásobovat okolní obce od roku 1957. Po znárodnění v ní pracuje František Adámek jen se svou ženou až do důchodu, kdy mu zůstala prázdná pekárna, ale pec byla zachována. V říjnu roku 1992 se v pekárně opět začíná péct chléb a pečivo, tentokrát je to syn Miroslav, který po opravě pece a úpravě pekárenského provozu obnovil otcovu živnost. Postupně se výroba rozšiřuje, a s ní i pekárna. Třetím pokračovatelem rodinného řemesla je vnuk Martin. Dnešní provoz je obsáhlejší a náročnější, stejný zůstává jen chléb, který je pečen stejným způsobem.

Prodejna Jednoty (č. 091)

Málokdo ví, že v roce 1920 byla v obci zřízena prodejna „Budoucnost“, konzumní a nákupní družstvo č. 57.
Během protektorátu se nakupovalo u Kunčického. Po 2. Světové válce naší občané nakupovali v prodejnách u Koloničného, u Bartků, v Zavadovicích u Bogdanoviče a u Přečka.

Po výstavbě přehrady vzniká obchod u Koloničného a nové prodejní prostory se nabízejí v pekárně u Adámka (dnes sklad mouky) a později je postavena zděná prodejnička, jenž dosloužila jako sklad. V roce 1956-59 jsou zde zásluhou vedoucí p. L. Buchtové – členky Jednoty od r. 1953 - nabízeny základní potraviny. Se stavbou nové prodejny si občané pospíšili. Od 1. 2. 1963 je uvítala stejná vedoucí se širokým sortimentem smíšeného zboží a výsekem masa. Kolektiv prodavaček se obměňoval, avšak  až do r. 1970 zde zůstala stejná vedoucí. Po ní přebírá,  až do r. 1990, tuto odpovědnost pí. D. Kavíková. Stávající prodejna nedostačuje, proto rovněž v akci Z vzniká na Volovci nový prodejní stánek – Jednota 090, který je slavnostně otevřen v r. 1980. V současné době však tato prodejna neslouží svému účelu a postupně chátrá.

Také v naší prodejně se provádí řada úprav – výsek masa, plynofikace topení, sklad, vnitřní vybavení. To vše pod vedením p. R. Zlé,  za  vydatné pomoci a spolupráce členů Dohlížecího výboru Jednoty 091.

Nakupovat můžeme také u p. Kičmerové, u Adamků, u Postůvků a v Minimarketu. Malé prodejny vedou zápas o přežití, protože „obří nákupní střediska“, Prodejna u Bílků (č.p.254) a u Postůvků , stejně jako večerka u Motičků a konzum u Kičmerových nevydržely nástup obřích nákupních středisek a zanikly. Zmíněná nákupní střediska totiž nabízejí nejen širší sortiment, ale i cenově lákavé zboží. I přes zánik výše uvedených prodejen  mají naší občané přímo ve vesnici, v současné době,  dostačující výběr obchůdků V kromě již zmíněné prodejně Jednota lze nakupovat také u Adámků a v Minimarketu.

Kadeřnictví

Tato část se připravuje.

Newport Ranch

Krása Žermanické přehrady lemovaná Beskydami nadchla Josefa Paula Suttera natolik, že v roce 1994 zde vybudoval středisko Newport Ranch, které nabízí kurzy jízdy na koni pro začátečníky i pokročilé, ustájení a výcviky koní. I když majitel před třemi lety tragicky zahynul, jeho tři dcery pokračují v započatém díle. Pomáhají jim v tom Martina a Slavomír Žilinští. Stáje s třiceti pěti mladými koňmi lákají rodiče s dětmi k vyjížďkám nebo jen procházkám a celý areál je  oázou mnoha milovníků koní.

Dějiny pošty

Začátky poštovního doručovatelství (převzato z  obecní kroniky)
První zmínka o donášení pošty z Těšína se datuje okolo roku 1880. Kdo doufal, že mu pošta něco přinese, ptal se v Těšíně na poště.

Druhá zpráva je zapsána v obecní kronice ve Volovci od řídícího učitele matiční školy Jaroslava Tomáška: „Dokud nebylo v Dolních Domaslavicích ani v nejbližším okolí pošty, chodil obecní posel Siřínek (z čísla 45) dvakrát týdně s poštou do Těšína.
Později byla sběrna dopisů v Dolních Tošanovicích na statku pana Harasovského. V roce 1893 byla pošta přenesena do Horních Domaslavic do Smyčkova hostince. První expeditorkou byla Olga Záleská z Krakowa, po čtvrt roce byla pošta přenesena  do dnešní budovy č. 53 (bývalá škola) v Dolních Domaslavicích. Poštovní razítko Horních Domaslavic zůstalo však až do roku 1914.

Od roku 1896 vypravovala poštu Gabriela Michenková. Poštovní posel (dříve obecní) chodil pěšky s vypravenou poštou do Hnojníka, později se pošta vozila na mlékárenském voze.

Na  schůzi obecního zastupitelstva v Dolních Domaslavicích dne 30. 6. 1901 bylo usneseno umístit poštovní schránky na domech Jana Staška v Dolních Domaslavicích, Jana Červenky ve Volovci a na domku Františka Majera v Kocurovicích. Od roku 1904 byl poštovním poslem Stanislav Míček, který počínaje rokem 1911 odnášel a později odvážel poštu do Hnojníka. Poštovním poslem, který poštu roznášel,  se stal hornodomaslovský občan Filip Mec.  ).  První telefonní stanice zřízena 20. října  1928 na četnické stanici. 9. listopadu  1936 byla dána do provozu telefonní stanice na místní poště. V listopadu  1937 byl zaveden dovoz pošty státním autobusem z Ostravy.

Zajímavé je vyprávění o životě prvního listonoše Dolních Domaslavic Filipa Mece:

Listonoš chodil v občanském obleku, jen čepici měl úřední se znakem poštovské trubky. Přes jedno rameno nosil koženou brašnu s dopisy, přes druhé měl zavěšenou trubku. V ruce pro usnadnění chůze a obranu proti psům hůl. Jeho okrsek byl velmi obsáhlý – oboje Domaslavice, Horní a Dolní Soběšovice.

Nejdůležitější donášky dopisů byly pro obecní úřady, četnickou stanici, farní úřad, čtyři velkostatky, obchody a živnosti. Dopisů pro občany bylo poskrovnu, svůj příchod oznamoval listonoš poštovskou trubkou. Když sousedé uslyšeli její hlas, sbíhali se, zda-li pro ně není také psaní. Hospodyně za letního horka častovaly listonoše vodou nebo podmáslím, v zimě čajem a zabijačkou. Aby usnadnil docházku občanů na poštu, nosil s sebou korespondenční lístky a známky, které rozprodával. Aby usnadnil si práci, podřadnější dopisy a pohlednice rozdával v neděli u kostela. První řídící volovecké školy si pro poštu posílal žáky. První listonoš roznášel poštu skoro dvacet pět let.

Dokud ještě roznášel poštu obecní posel, stala se následující příhoda:

V letech 1888-1904 burmistroval v naší obci kovář Ondřej Nogol. Pro kovářskou práci měl učně a tovaryše. Učeň roznášel poštu za obecního posla. Důležité dopisy se roznášely týž den, ostatní se nechávaly na neděli ke kostelu. Bylo to na konci března, zima ještě nepolevovala a tak šel učeň ke kostelu rozdávat poštu v teplém kabátě (guňoku). Jeden dopis mu zůstal – adresát nebyl v neděli v kostele. Učeň dal dopis do kapsy, že ho příští neděli odevzdá. Potom se oteplilo, v neděli vzal druhý kabát a dopis zůstal v guňoku až do příští zimy. Adresát ho dostal s osmiměsíčním zpožděním, ale přesto byl rád, že ho dostal.

Stanislav Míček donášel a později dovážel poštu z Hnojníka do roku 1930. Pokud poštu nosil, bral plat 300 Kč, pro převoz pošty užíval vlastního koně a plat se mu zvýšil na 500 Kč.

Pošta po roce 1918
Získáním československé samostatnosti nastal také v naší obci čilejší ruch. Každá z pěti politických stran vedla agendu s ústředím, přibývalo dopisů a také denního a  týdenního tisku.

Prvním poštmistrem na domaslovské poště byl Josef Koval, válečný invalida z Frýdku. Svou funkci zastával jen krátce, pro špatné vlakové spojení zažádal o přeložení. Po něm zastával tuto funkci Josef Štědrovský, který pro oční chorobu odešel předčasně do důchodu. Poštovní doručovatelé: Josef Kučera, František Junga, František Meca, Verunka Stachová a Žofie Mecová. Plat listonoše pro hornodomaslovský úsek činil 370,- Kč. Jeden rok dostával doručovatel zimní oblek, druhý rok letní. Pro své boty na míru dvoje podrážky. Na svou obranu nosil střelnou zbraň.

Pošta v letech 1938-1945
Na zdejší poště nastaly změny. Československé znaky byly nahrazeny polskou orlicí, kterou nosili i listonoši na čepici. Prvním polským poštmistrem byl František Pala od Katowic.

Po úpravě hranic mezi Polskem a Protektorátem ubyla západní část obce až po řeku Lucinu, Dolní Domaslavice, Horní a Dolní Soběšovice připadly Protektorátu. Poštu roznášeli listonoši z Dobré.

Němečtí okupanti vyměnili personál na poště. Novým poštmistrem se stal říšský Němec Langer, který zde pobyl jen krátce a zažádal o přeložení do Hnojníka. Po něm přebrala poštu zdejší občanka Gertruda Štěrbová, dcera Jana Slaniny,  burgmeistra, která ovládala češtinu i němčinu.

Poštovními doručovateli byli chlapci škole odrostlí se Soběšovic: Albín Kunčický, Josef  Karásek, František Meca a Josef Turoň. Po roce 1945 připadly západní části obce Soběšovic zase zpět naší obci.

Pošta v letech 1945 - 1989
Po osvobození nastoupil za poštmistra Miroslav pírek, který vedl poštu do roku 1950. Na jeho místo přišel Ferdinand Kotásek. Poštmistři se často měnili, stejně jako doručovatelé. Po roce 1945 to byli: František Meca, Josef Kučera, Emil Papala, Karel Moravec, Emílie Nytrová, za Josefa Kučeru jeho dcera Albína, Františka Nováková a Augustin Oborný. Později byli doručovateli: Josef Junga, Jan Peter, Zdenka Vajdová, Jarka Tvrdá, Marie Gibalová, Vanda Kurusová a Anna Tesarčíková.
V roce 1956 se vznikem nové obce Lučina, která byla vybudována při stavbě Žermanické přehrady, byla v budově MNV umístěna i pošta. Zřízením pošty na Lučině ubylo domaslavické poště agendy, přesto pro rozsáhlý katastr Soběšovic nebylo možné zvládnout včasné roznášení zásilek. Proto na návrh Josefa Jungy bylo zřízeno v obci Soběšovice poštovní středisko 1. 6. 1967. Prvním vedoucím se zde stal Josef Junga, po jeho odchodu do důchodu nastoupila na jeho místo Jiřina Turská, doručovatelskou službu koná Zdeňka Jungová. Pošta byla až do roku 1957 umístěna ve staré škole. Potom byla přestěhována do soukromého domu a ke konci roku 1969 do Požární zbrojnice. Také v Horních Domaslavicích bylo zřízeno poštovní středisko v budově národního výboru 1. 2. 1974.

Stavba místního národního výboru a poštovního úřadu v Dolních Domaslavicích postavena v akci „Z“.

Dle volebního programu Národní fronty v roce 1971 byla zařazena do plánu výstavby ze sdružených finančních prostředků Místního národního výboru a pošty v akci „Z“ v obci Dolní Domaslavice budova Místního národního výboru a pošty.
V této stavbě byl poštovní úřad, kde byly umístěny dvě telefonní hovorny a telefonní ústředna pro 1 200 účastníků.

Pošta po roce 1989
Nyní se pošta nachází sice v menších prostorách budovy obecního úřadu, které však plně postačují jejím potřebám. Pošta je vkusně vybavena moderní přepážkou a doplňky. Také má k dispozici výpočetní techniku a přístroje ON-LINE. Na poště můžete využít mnoho služeb, které nesouvisí s podáváním a přijímáním zásilek. Můžete zde např.: vsadit si na některou ze sázkových her, založit si vkladní knížku, bankovní účet, stavební spoření nebo penzijní připojištění.