Obec Dolní Domaslavice

Napište nám   Mapa webu   RSS  

Náboženství, církve

Zděný farní kostel v Domaslavicích (300 let: 1745 – 2005)

Podle lidové tradice stával kdysi na „Vidíkově“ dřevěný kostelík. Ten však časem ztrouchnivěl a silný vichr, který často vál na Vidíkově, dokončil dílo zkázy tohoto pradávného kostelíka, jemuž jako patron byl vybrán sv. Jakub starší (nebo též Větší).Domaslavští se rozhodli postavit nový dřevěný kostel trochu níže, na místě, kde nyní stojí farní kostel. Možná, že tento dřevěný kostel patřil k nejstarším kostelům na těšínsku, o čemž svědčila stará křtitelnice, jejíž kovové víko mělo mít na sobě letopočet 1305. Ale zcela jisté je datum 1447 a to proto, že je k tomuto datu uváděna farnost Domaslavice. Za časů reformace byl kostel v rukou protestantů. Dne 15. března 1654 byl opět vrácen katolíkům.

V roce 1739 se začalo se stavbou kostela z pevného materiálu, tedy zděného, protože starý, dřevěný kostel byl už nahlodán zubem času a nestačil pojmout tehdejší farníky. Nový kostel byl stavěn tak, že podél všech čtyř stran dřevěného kostela byly vykopány základy a vzneseny stěny vzhůru, zatímco v dřevěném kostele, uvnitř zdí, se konaly stále bohoslužby. Stavba měla i své potíže. Dva patroni (protestanté) Jan Jiří Rusecký z Eywanu, pán na Dolních Tošanovicích, a Erdman baron Markolowsku z Perštýna a Žebráku, pán na Horních Tošanovicích, nechtěli platit částky, které je jako patrony kostela zavazovaly a dokonce si přizvali tehdejší znalce z oboru tesařství, Jiřího Valíčka a Jakuba Skarabelu, aby dokázali, že dřevěný kostel ještě na tom není tak špatně, a že nový kostel není třeba stavět. Světská a církevní vrchnost však nesdílely jejich názor a tak museli i oni, ač neradi a po létech, nakonec ustoupit a požadovanou částku zaplatit. Tím se vysvětluje, proč stavba trvala šest let a postupovala dosti pomalu. Naopak jiný spolupatron, a těch bylo ve farnosti více, pan Jiří Harasovský z Harasu, pán na Horních Domaslavicích, energicky podporoval stavbu a nebyl skoupý na groš.

Stavba zděného kostela byla ukončena r. 1745 a později se pořizovalo vnitřní vybavení. Kostel byl postaven, ale bez věže, která byla dostavěna v r. 1806. Posvěcení nového kostela se konalo 12. srpna 1759. Světil jej vratislavský kníže – biskup Schaffgotsch (podobně jako několik dalších zděných kostelů na těšínsku). V době, kdy se stavěl zděný kostel, byl v Domaslavicích farářem velmi horlivý kněz a farář P. Valentin Klasides, od r. 1732 do r. 1759.

Z dřevěného kostela se zachoval jedině obraz sv. Filipa a sv. Jakuba, který se původně nalézal v boční dřevěné kapli, postavené na epištolní (pravé) straně, kterou dal v XVII. století (před r. 1688!) postavit Filip baron Saint Genois. Ještě r. 1808 byl v této kapličce zvon s gotickým nápisem „Ave Maria gratia plena“, o němž však dnes již nemáme žádnou zprávu.
Nový kostel byl zasažen požárem od Dřevěné fary v roce 1773, dne 30. března, kdy farář P. Adam Jan Nepomuk Grzegorzek jel rychle zaopatřit nemocného pana Janušovského na Dolní Domaslavice a v maštali zůstal starý, slepý kůň, který kopl do zapomenuté lampy a tak začal požár. Při tom shořely na faře i všechny matriky, dokumenty a knihy.

Za P. Josefa Angela Gericha, v roce 1806 byla postavena věž kostela. Její báň, podle zápisu ve věžní báni, měla být měděná a pozlacená a též kříž měl být ozdoben a pozlacen. O tom se však již nemůžeme na vlastní oči přesvědčit, ani o tom, jak vypadal tehdejší zděný kostel z roku 1745. Došlo totiž k požáru v roce 1892 (25. 8.) za pana faráře P. Jana Evangelisty Ježíška. Z pamětní listiny, uložené do báně na věži nynější, z 30. 9. 1893, kdy byl kostel postaven a upraven do dnešní podoby, se dovídáme:„To před rokem, dne 25. srpna 1892 v noci okolo 10. hodiny večerní vypukl požár a za krátkou chvíli všecké farní budovy i drahý stánek Boží stály v hrozném ohni. Zhoubný živel požíral neodolatelně vše, až nám zanechal jen pustotu a zříceniny. O jak přehrozný, srdce rozrývající byl pohled, když padající zvony poslední krát zahučely a kříž na věži chrámové se zvolna skláněl až spadl. A my tu stáli se sepjatýma rukama, plačíce a hořekujíce při spáleništi, jako Jeremiáš s židy nad shořelým Jerusalémem. Co z nás bude? Kam se podíme? Jak zase kostele, jak věže, jak zase potřebných budov farních nabudeme? A hle! Když židé teprve po 70 letech mohli na novo budovat město a chrám Páně, nám poskytl Otec nebeský, který umí ranit, ale též konejšit, té nezasloužené milosti, že sotva je po roku a již k radostnému konci se blíží stavba kostela a farních budov. A co je příčinou tohoto radostného obratu? Nic jiného, než učinlivá, obětavá láska křesťanská k bližnímu, kterou předobrý Bůh nám dobrodince hojné vzbudil a nám pomáhal.“
napsal P. Ježíšek, vlastenecký kněz a tehdejší farář.

Jeho nástupci pokračovali ve zvelebování farního kostela. P. František Skotnica na počátku našeho století nechal kostel vymalovat, vydláždit a pořídil obrazy křížové cesty a Boží hrob. V létech 1975 – 1985 byl zde farářem P. Aleš Emil Gwuzd OSB, bývalý převor kláštera sv. Markéty v Praze – Břevnově, který provedl opravu a úpravu kostela do dnešní podoby.
Kostel žije a umírá s farností, s tím živým chrámem Božím. Mnoho historických budov v Domaslavicích už skončilo svůj „život“ a není po nich stopy. Třistaletá stavba kostela „žije“ dál a slouží věřícím.

Slezská církev evangelická

Obce Dolní a Horní Domaslovice se v písemných pramenech poprvé připomínají roku 1305, Volovec pak roku 1604. V době reformace náležel evangelíkům kostel v Domaslavicích, máme zprávy, že v tomto sboru působili dva stejnojmenní faráři jménem Řehoř Nicius, patrně otec († 1602) a syn († 1653). S nástupem rekatolizace byl kostel dne 25. března 1654 evangelíkům odebrán. Skoro až do konce 17. století však zůstala domaslovická farnost převážně luterská. R. 1709 se zbylí domaslavičtí evangelíci připojili ke „kostelu milosti“ v Těšíně, po tolerančním patentu pak přešli do sboru v Dolních Bludovicích. Od roku 1950 pečoval o domaslavické evangelíky třanovický sbor, později náleželi evangelíci z Dolních Domaslavic a Volovce ke sboru v Třanovicích jako kazatelská stanice. Bohoslužby se zde konaly každou první sobotu v měsíci v 18 hod a 1x měsíčně v neděli.

2. ledna 1960 zrušil ústně(!) církevní tajemník ONV v Místku místní kazatelskou stanici a zakázal bohoslužby v domě Fr. Žvaka, na něž přicházelo na 30 osob (v první sobotu v měsíci se tam konaly i biblické hodiny). Odvolání sboru byla bezvýsledná. O oficiální reaktivaci domaslovické kazatelské stanice žádalo třanovské presbyterstvo roku 1968. Současně byla r. 1967 zahájena generální rekonstrukce kaple. Stavbu vedl presbyter (a později kurátor) sboru v Třanovicích Stanislav Niemczyk. Všech dobrovolných, zdarma odpracovaných hodin na stavbě bylo 6175. A tak mohl v neděli 28. září 1969 ve 14.00 hod otevřít biskup Cymorek v Dolních Domaslavicích novou evangelickou a.v. modlitebnu a předat ji k užívání. Hostem zde byl mj. i slovenský farář Mikuláš Mitaľ z Brezové pod Bradlom, dostavili se dokonce i předseda a tajemník Místního národního výboru.Jelikož bylo shledáno, že kaple se hřbitovem stále právně patří sboru v Dolních Bludovicích (Třanovický sbor je však měl na základě rozhodnutí ONV z 24.9.1969 v užívání), vyšlo bludovické sborové shromáždění třanovickému sboru vstříc a v červenci 1970 se vlastnictví vzdalo.

V dubnu 1970 byla podána žádost o rozšíření místního hřbitova o 10 arů, věnovaných Karlem Niemczykem. K rozšíření hřbitova však nedošlo. Roku 1972 byl pozemek oplocen, r. 1976 byla natřena střecha, r. 1992 byla kaple vymalována, r. 1994 byla natřena střecha a okna kaple, r. 1997 provedena plynofikace.

V 70 letech se již nekonaly biblické hodiny, v soukromých domech však nadále probíhala modlitební shromáždění. (Tato shromáždění probíhají až dodnes.)

Roku 1989 bylo vzpomenuto 20 výročí posvěcení kaple, kázal pastor Stanislav Pietak. O deset let později kázal na slavnostních bohoslužbách u příležitosti 30. výročí posvěcení kaple bp. Vladislav Volný, který v Domaslavicích prožil mládí.
V současnosti se zde konají bohoslužby v 1 a 3. neděli v měsíci, a to ve 13.30 hod.

Církev adventistů sedmého dne

Adventisté s.d. tvoří společenství křesťanů s cca 15 500 000 členů sdružených v 51 919 organizovaných sborech v působností ve 205 zemích světa. V současné době provozuji školní zařízení všech stupňů (5 554), nemocnice a sanatoria (162), kliniky (313), domovy důchodců a sirotčince (127), nakladatelství a tiskárny (57), rozhlasové stanice (2 283) a televizní programy (1 681 týdně). Snad nejznámější celosvětovou složkou této církve se však stala humanitární organizace ADRA (Adventistická organizace pro pomoc a rozvoj), která si klade za cíl alespoň malou měrou přispívat ke zlepšování životních podmínek chudých, hladových či nejrůznějšími katastrofami postižených lidí, a to bez ohledu na rasu či náboženské vyznání.

Církev adventistů s. d. se hlásí ke krédu prvokřesťanské církve a velice si váží reformačního procesu reprezentovaného např. Johnem Wyclifem, Janem Husem či Martinem Lutherem. Toto společenství vyrostlo z výše uvedených duchovních proudů, které vyvrcholily pochopením skutečností II: příchodu Ježíše Krista na naši Zemi, který ukončí dějiny hříchu, bolesti a smrti a nastolí novou, věčnou epochu lidských dějin – Boží království. I když v celém tehdejším křesťanském světě můžeme nalézt ohniska zdůrazňování aktuálnosti výše uvedeného příchodu Ježíše Krista, která působila zcela nezávisle na sobě, největší rozmach v tomto směru zaznamenaly USA, kde se ke hnutí reprezentovanému baptistou farmářem Williamem Millerem hlásilo tehdy 4 % všech Američanů. Po celé zemi se kolem roku 1844 začaly utvářet skupiny bohabojných křesťanů z různých, převážně protestantských, církví, které spojovala ryzí víra, systematické studium Bible, poznání, že sobota je biblický den Páně, a přesvědčení, že nastal poslední úsek lidských dějin.

Toto hnutí vyústilo v roce 1863 ve vytvoření církevní organizace adventistů s. d. Členové této církve pokládají Bibli (Starý i Nový zákon) za jediné a naprosto dostatečné pravidlo své víry. Věří, že principy, rady a doporučení obsažené v Bibli nesou punc dopisu Boha jako stvořitele a laskavého spasitele člověku. Z tohoto důvodu by tyto principy měly prostoupit každou oblast lidského života včetně životosprávy, a tak se projevit v celém životním stylu. Nepochybují o tom, že spasení je Boží dar, který si nelze ničím zasloužit. Uvědomují si však, že pravá láska k Bohu se projevuje poslušnosti vůči jeho slovu, a proto se snaží žít v souladu s Božím zákonem. V této souvislosti mají na zřeteli, že může nastat situace, která vyžaduje poslušnost Bohu na úkor poslušnosti lidí. Proto členové této církve byli, a v některých částech světa ještě jsou, všemožně omezováni a perzekuováni. V bývalém východním bloku měli např. výrazně omezen přístup ke vzdělání. Nejkrutější perzekuce byli nuceni snášet za stalinské éry v bývalém SSSR. Jak kruté to bylo pronásledování svědčí následující skutečnost. Statistiky uvádějí, že k výkonu trestu do nejrůznějších nápravných zařízení muselo v létech 1929 – 1952 nastoupit, vyjma prostých členů, přes 3 000 kazatelů a sborových činovníků tohoto společenství. Do svých domovů se však po vypršení svých trestů z tohoto počtu vrátily pouze 4 osoby. Jsou zastánci úplné odluky církve od státu, což důsledně uplatňují také ve finančním zajištění své činnosti. Veškeré mzdové a provozní náklady jsou hrazeny dobrovolnými dary členů.

Na území dnešní České republiky toto společenství působí od r. 1892. Svěcení soboty má v našich zemích hlubokou tradici, která se datuje již od 13. stol. a. l, a proto mnoho lidí bylo ochotno o této otázce přemýšlet. Adventisté v ČR si hluboce váží odkazu křesťanských reformačních proudů, které žily a pracovaly v naší zemi, především pak Jednoty bratrské. Členové právě jmenovaného společenství vynikali svým úsilím o čistý a opravdový život. V současné době má CASD na území naší vlasti kolem 8 000 členů, kteří se scházejí ve 170 sborech a skupinách. Členové tohoto společenství v naší zemi provozuji dům s pečovatelskou službou, středisko korespondenčních kurzů, nakladatelství, rozhlasové studio a teologický seminář. Pořádají rovněž kurz „Za 5 dnů nekuřákem“, protistresový seminář, kurz k upevnění manželského svazku či kluby zdraví.
Adventisté v naší obci byli převážně oni „tiší Země“, o kterých se zmiňuje Ježíš Kristus ve svém slavném kázání „Na hoře“. Prvním adventistou sedmého dne v naší obci byl pan Adolf Žurek. S adventním poselstvím se seznámil kolem roku 1915 při své práci co by horník na ostravské šachtě  „Trojice“. Adventisté v naší obci tvořili skupinu při sboru v Mistřovicích a později při sboru v Havířově. V roce 1921 14 členů této církve založilo v naší obci samostatný sbor, který se scházel v prostorách rodinného domku pana Guziura Karla st. Počet členů tohoto sboru zanedlouho dosáhl počtu 47 osob. V roce 1939 se sbor CASD v naší obci Dolní Domaslavice sloučil se sborem Vojkovice, který nabízel rozsáhlejší prostory s větším celkovým zázemím, než nabízely stávající podmínky.

Do dějin obce Dolní Domaslavice se svou službou snad nejvíce ze všech adventistů zde žijících zapsal pan Karel Guziur ml. Narodil se jako první ze 4 dětí Marie a Karla Guziurových. Již jako dítě mohl sledovat obětavou službu svých rodičů při správě sboru, který se u nich léta scházel. Tato skutečnost zřejmě předznamenala úsilí a neúnavnost, se kterou se věnoval veřejně prospěšné činnosti nejen v naší obci, ale i v sousední obci Soběšovice. Vyučil se zedníkem. Po II. svět. válce byl předsedou MNV Soběšovice. Po únorových událostech roku 1948 se stal, ač „nestraník“,  předsedou Sdružení dobrovolných hasičů, zahrádkářského  a včelařského spolku. Byl rovněž předsedou dohlížejícího výboru Jednoty v Soběšovicích, kde velkou část svého života také k žil.

Snad nejvíce se moc evangelia spolu s adventním poselstvím podepsala na životě pana Františka Vrubla. Tento muž byl známý svým vyhraněným ateistickým světonázorem, a proto byl pohoršením tehdejšímu veřejnému mínění naší obce. Pracoval jako natěrač vagónky ve Studénce. Byl velmi známý jako hudebník na zábavách, svatbách a pohřbech. Jako mladý hoch se zahleděl do své vrstevnice – služebné svých rodičů. Ta si však po přijetí evangelia spolu s adventním poselstvím nedovedla život se svým nápadníkem dost dobře představit. Proto svou situaci přednášela Bohu v nejedné vroucí modlitbě. Po přímém Božím oslovení, které, ač ateista, nemohl nechat zcela bez povšimnutí, se rozhodl popřát přesvědčení své snoubenky více sluchu. Přestože v té době byl nezaměstnaný, po zdlouhavých vnitřních bojích se rozhodl nastoupit stejný životní směr, jako jeho manželka. Ježíše Krista, jako svého osobního spasitele si tak zamiloval, že byl pro něho ochotný učinit jakoukoli oběť. Přestal hrát na zábavách a svatbách. Jako vyučený řezník se vzdal své jediné obživy. Jeho nově nabyté přesvědčení nezlomily ani povodně, které mu v létech 1924 – 1926 zaplavily 3 ha půdy. Bydlel totiž na břehu řeky Lučiny. Během své nezaměstnanosti se naučil plést koše a touto činnosti se živil až do své smrti. Při své práci nemohl mlčet o tom, co pro něho víra v Ježíše Krista znamenala. Byl rovněž jedním ze 2 zakladatelů „Vojkovické dechovky“, která působí ještě i dnes a svou činností se stala známou i za hranicemi naší republiky.

Z prostředí naší vesnice a zdejšího sboru tohoto společenství vzešli 2 kazatelé evangelia. Někteří z nás si možná ještě vzpomenou na jména: Alois Žurek a Ludvík Svrček. Také oni svým dílem přispěli ke získání ztracené naděje a smyslu života nejednoho muže či ženy žijícího v naší zemi.

Přesto, že toto křesťanské společenství bylo v naší zemi v průběhu II svět. války i v průběhu budovatelských let na určitou dobu státním zřízením zakázáno, činnost této církve není v naší obci pouhou historií.Věřím, že praktický život členů tohoto uskupení nejen byl, ale také i bude ku prospěchu obyvatel a veřejného života naší nevelké obce.