Obec Dolní Domaslavice

Napište nám   Mapa webu   RSS  

Dne 15.října 2011 proběhlo v Domě ovocnářů ohlášené vyhodnocení soutěže „ O nekrásnější květinovou výzdobu“. Všem přítomným byla promítnuta  projekce fotografií z celé  květinové sezony a konečný výběr 10 potencionálních výherců. Poté všichni přítomní hosté hlasovali  a po konečném sečtení všech hlasů byli vyhlášení tito vítězové :

1. místo   manželé Geletovi – č.p.116

2. místo manželé Slonkovi – č.p.350

3. místo manželé Fabíkovi – č.p.142

Vítězové obdrželi keramickou kachli z dílny p.Miroslavy Chrobočkové a vítěz 1.místa navíc krásný dort, jehož autorkou je slečna Tamara Miřacká.  Ta nám také vytvořila výtvarná díla na stěnách sálu a  při volné zábavě s cimbálovou kapelou JAGAR zazpívala a zahrála na housle . Za to jí patří vřelé díky !!
Cimbálová muzika byla jako vždy výborná a protože jsme měli dobré jídlo i pití a taky konečně teplo v sále z nově instalovaných kamen, doufáme, že byli všichni přítomni spokojeni.
Také děkujeme zástupcům ZO ČZS ze Soběšovic, že nás přišli podpořit a pozvat na vyhodnocení jejich soutěže koncem listopadu a všem členům ZO ČZS Dolní Domaslavice, kteří pomáhali zajistit organizaci celého večera

Tento projekt navázal na úspěšnou spolupráci mezi obcí Dolní Domaslavice a obcí Strumień. Cílem projektu je rozvoj spolupráce mezi školou u nás a v polském Zablociu, poznání kultury, tradic obou zemí a vzájemné setkávání se dětí z česko-polského pohraničí. Projekt spočívá ve společných činnostech, aktivitách, návštěvách historicky a regionálně významných míst. Bude realizován formou společných dílen, výstav, vzájemných exkurzí i sportovně relaxačních pobytů.

Bohužel tento projekt nebyl na naší straně vybrán k dofinancování a bude se realizovat jen část aktivit financovaných polskou stranou. Nutné výdaje na dopravu dětí uhradí obec.

V roce 2009 byl vypracován a podán společný projekt "Všechny děti jsou naše", který je partnerským projektem realizovaným společně s obcí Strumień. Projekt spočíval ve výstavbě dětského hřiště na jedné i druhé straně hranice, což umožní vzájemné návštěvy, organizování volného času nejmladších obyvatel pohraničí a s tím spojené zintegrování.

Byla podána žádost o spolufinancování do Operačního programu přeshraniční spolupráce Česká republika - Polská republika 2007 - 2013. Bohužel byl projekt schválen jen na naší straně v Regionu Beskydy a došlo k jeho realizaci od 1.10.2009 do 30.6.2010.

V rámci tohoto projektu proběhla výstavba dětského hřiště pro děti ve věku 3-12 let na pozemku za budovou školy, částečně byl rekonstruován chodník přilehlý k tomuto hřišti a uskutečnilo se slavnostní otevření tohoto hřiště s účastí dětí z partnerské obce Strumień (1.6.2010)

Dne 18.9.2008 byla podepsána Dohoda o spolupráci mezi obcí Dolní Domaslavice a obcí Strumień z Polska.

Spolupráce spočívá v rozvíjení kulturních, sportovních, společenských a hospodářských kontaktů mezi lidmi, ve výměně zkušeností a znalostí z různých oborů, zejména v oblasti investic.

Od této doby se datuje vzájemná spolupráce, jsme zváni na významné kulturní akce partnerské obce a mohly být vypracovány a podány společné projekty.

 www.strumien.pl

 Starší až historické fotografie z vítání občánků jsou v sekci  Historie/Sbor pro občanské záležitosti

Volejbalový turnaj 1977 a badmintonové turnaje 1977 a 1979

1981			1982

Otevření nových kurtů - 1984

Rekonstrukce starého volejbalového hřiště v areálu hasičského domu

 Miniturnaj 2. února 2002

 Družstva: 1) Domaslavice A  2) Mřenka Lučina  3) Amok Soběšovice  4) Domaslavice STARS

Rekonstrukce antukového hřiště 8. - 22. 5. 2002

Turnaj o putovní pohár Mikroregionu Žermanické a Těrlické přehrady  -  25. května 2002

Amazonky Těrlicko	Lučina	Těrlicko	Soběšovice

Albrechtice

 Ke konci roku 1976 se členové TJ SOKOL rozhodli postavit  šatny a klubovnu u hřiště. Nápad byl A. Svobody, V. Mintěl vypracoval projekt a V. Skulina začal shánět peníze a stavební povolení. V roce 1978 se prostavělo 39 838 Kčs z toho dotace ONV činila 27718 Kčs ,v roce 1979 již byla většina prací hotova a v roce 1980 se dodělévalo vnitřní vybavení, elektropřípojka a terénní úpravy.

 17.5.1980 se konalo slavnostní otevření šaten a klubovny spojené s místní spartakiádou. Stavbu vedl Vratislav Skulina, finanční náklady byly 242 000 Kčs , celková hodnota díla 316 000 Kčs.

 Při slavnostním otevření sokolovny proběhla na hřišti místní Spartakiáda. Skladby předvedly matky s dětmi, starší žáci a žákyně (ZDŠ Havířov) a dorostenky a ženy. V rámci spartakiády nacvičoval oddí TJ jazzgymnastiky výběrovou skladbu žen a dorostenek, s kterou se zůčastnili místní Spartakiády na Lučině, okrskové ve Frýdlantě n/O a okresní ve Frýdku-Místku. Mirka Bočková a Anna Nevolkovičová se zůčastnily celostátní spartakiády v Praze.

ČESKÝ ZAHRÁDKÁŘSKÝ SVAZ HORNÍ a DOLNÍ DOMASLAVICE /zal. 1964/
Výbor                                                          Anna Chlebek-Szpyrc   Alena Čelovská Alena Voráčková předseda místopředseda  jednatel Rostislav Voráček      Marie Rottová Marie Bučková pokladník     Taťána Bjačková Marek Svěntý Zbyněk Bjaček       Revizní komise Jiří Branich Miroslava Bazalová          adresa : Dolní Domaslavice 17  73938
Zahrádkářský svaz působí od počátku v Horních i Dolních Domaslavicích. Impulsem pro oživení ZO se stal návrh členů komise ŽP OÚ v D.Domaslavicích. Navrhli zahradkářům přebrat soutěž o nejkrásnější květinovou výzdobu v Dolních a nově i v Horních Domaslavicích. Poté přichází zájem o členství z obou obcí. Celkem 35 členů tedy navazuje na dobré základy Zahradkářů, se záměrem vrátit DOMU původní účel , propůjčovat všem, kdo využijí krátkodobě DŮM podle pravidel ZO.  Proč být zahradkářem v dnešní době? Pro sdílení radosti z okrasných prvků i celku v zahradách kolem domů; hledání nových cest pro soužítí s životním prostředím; poznávání svých sousedů z dolního či horního konce vesnice nebo se jen účastnit společenských akcí jako příznivec dobré zábavy.
historie Zahrádkářů  Soutěž 2010  Soutěž 2009  Soutěž 2011

Dle kroniky obce D.Domaslavice byla 9. září 1951 založena "místní ovocnářská pobočka při JSČZ" kterou tvořilo 17 členů. Tito se rozhodli uspořádat ovocnářsko-včelařskou výstavu  která se uskutečnila 31.9.-2.10. 1950 v místní škole u kostela za veliké účasti jak vystavovatelů tak návštěvníků. V letech 1953 a 1955 následovaly další výstavy zorganizované pod vedením předsedy místní ovoc. pobočky Rob.Fričem tentokrát v hostinci u Horáků (dnes zatopeno) opět za veliké účasti návštěvníků. Další zápisy o "ovocnářích" na deset let z kroniky mizí, spolek snad zanikl, neboť vesnice byla rozdělena výstavbou přehrady.

fotografie z ovocnářsko-včelařských výstav: zleva v roce 1951 ve škole u kostela,  následují roky 1953 a 1955 v hostinci u Horáků

Novodobé dějiny domaslavických Zahradkářů se počínají odvíjet rokem 1964.Dne 24.4. v hostinci U Svrčinů(naproti staré poště u kostela)se sešlo 22 mužů,přibližně stejným dílem z Horních i Dolních Domaslavic a založili zahradkářskou organizaci.
"Na tuto schůzi byli pozváni zástupci MNV z Horních i Dolních Domaslavic. Z Horních se nedostavil ani předseda ani tajemník. Za Dolní přišel tajemník ing.Burian Josef. Bylo proto rozhodnuto, že se tato organizace bude nazývat  Český ovocnářský a zahradkářský svaz Dolní Domaslavice ".....píše se v kronice. A po celou dobu trvání je poměr členů vyrovnaný.
Prvním předsedou byl Jan Szpyrc a 6 dalších členů výboru.Členy spojoval při setkávání zájem o zemědělství,chovatelství o přírodu celkově. Vzájemné zdílení se zmírňovalo rovněž napětí v oficialním zaměstnání způsobené politickými tlaky.Stát se členem,znamenalo mít snadnější přístup k osivu,semenům,roubovaným stromkům,hnojivům(jinak byla většina sortimentu na příděl,zvláště pro nečleny JZD),což byl v časech povinných odvodů zemědělských surovin způsob,jak přilepšit rodinnému rozpočtu.

Fotografie bývalých farských chlévů před demolicí a jejich následná přestavba na Dům Ovocnářů

V ovocnictví nastupovala myšlenka ozdravit mnohdy škůdci vysoce poškozené sady,vysokokmeny nahradit čtvrtkmeny a zákrsky výnosnějších a chutnějších odrůd, které se pohodlněji ošetřovaly a česaly. Pro milovníky květin se otevřela možnost poznávat na Floře Olomouc nové druhy květin,zeleniny na autobusových zájezdech (osobních automobilů bylo v obcích málo)
 Následujícího roku 1965 se mezi členy i občany obou vesnic vysadilo 574 ovocných stromků 150 ks rybízů, angreštů, 420 ks růží a do veřejného zásobování do výkupu dodalo půl druhého metráku zeleniny. Vysadily se stromky ke zkrášlení obcí a začal se provádět postřik ovocných stromů. Základna měla 42 členů a jeden učitel se věnoval odborně školákům. Členové přibývali každým rokem,společně obhospodařovali 2ha těžko přístupných polí. Kromě práce na svých polích odpracovali přes 4.000 brig.hodin na polích JZD, učili se udržovat, roubovat a zušlechťovat vysázené stromy.A beze zbytku naplňovali přísloví:nejdříve práce, potom zábava. Jezdili po vlasti, výstavy, hrady a zámky, do Moravského krasu a na meruňky...
 Počátkem roku '69 tragicky zemřel předseda a novým se stal Miroslav Košař st. Zahradkáři pokračovali v osvědčených akcích, stále se rozrůstali o průměrně 5 nových členů ročně. Novým impulsem pro základnu byla nabídka p.Emila Aleše Gwuzda na adaptaci bývalé farské stodoly (kterou v té době spravoval ČSSS-"Státní statek") na místo ke scházení se, k přednáškám. To bylo s narůstajícím počtem členů a jejich příznivců kapacitně čím dál obtížnější. Nejbližší sál pro obyvatele Dolních byl hostinec U Bartka (hotel Albo) nebo Rybárna (dnes v místech parkoviště u přehrady u silnice na hranici se Soběšovicemi). Pro obyvatele Horních sál ve vojkovické Formance a U Berty...
Místo bylo ideální. Budova byla převzata za demoliční cenu 1.100 Kčs do vlastnictví zahradkářů v roce 1973 . Byla zadaptována za necelých 24 měsíců od vyřizování povolení. Projektovou dokumentaci vypracoval zdarma arch. Josef Moravec z D.Domaslavic. Je potřeba podotknout, že členové byli nezřídka i aktivními členy jiných spolků, hospodařili na vlasních polích, sadech a byli řádně zaměstnáni. Jedinou mechanizací byla míchačka a traktůrek.

Slavnostní otevření Domu Ovocnářů 29.června 1975

 Opravenou budovu otevřeli roku 1975 na konci června. Spěchalo se, aby mohla posloužit při poutích všem. Vznikl tak nový sál pro 100 osob, salonek pro 40 osob, kuchyň, sociální příslušenství a technické zázemí pro budoucí moštování. A večer byla tancovačka.
V kronice ZO je podrobně uvedeno, kdo vyzdíval, dláždil, pokládal parkety,umýval, daroval jaký inventář, poskytoval půjčky, dary. Žáci ZDŠ v dílnách vyrobili nápis a letopočet z nerezového plechu. Hodnota ruiny se zestonásobila. Nazvali ji DŮM OVOCNÁŘŮ.
V říjnu téhož roku se konala slavná výstava ovoce a zeleniny ve spolupráci s chovateli drobného zvířectva z H.Bludovic. Navštívilo ji bez mála 600o sob a školní mládež .

V r.1976 měli Zahradkáři 77 členů, vypomáhali svým obcím při různých akcích "Z", pracovali na možnostech financování pokračujících prací na vnitřním vybavení domu.O rok později otevřeli moštárnu v zadním traktu budovy a tam se zmoštovalo do roku 1995 kolem 30 tun !!! ovoce. Organizace byla v 80.letech na špičce ZO v okrese mezi Frýdlantem n/Ostravicí, Brušperkem, Něborami. DŮM byl k dispozici jak ostatním spolkům, tak všem , kdo si jej chtěli pronajmout k pohřebním hostinám,či rodinným oslavám.
V tom čase měla ZO ve svých řadách 104 členů, fond pro zraněné při sadaření, průběžně modernizovala vybavení, zvýhodňovala členům zájezdy, šetřila na odkup stavebního pozemku pod budovou od Pozemkového půdního fondu...Největší díl úspěchu měli  především členové 9.-ti členného výboru a jejich rodinní příslušníci.

Přehled  v číslech po 25 letech činnosti: vysázeno 1620 ovocných stromků; 300 ovocných keřů; 600 růží a nad to túje, cypřiše. Prodali 70q ovoce; česneku 4,5q; sadbových brambor 20q; obhospodařovali 20ha půdy, na kterou v dobré víře vysypali 50q dusíkatých hnojiv (:-).Pokosili a usušili přes 100 tun sena. Uskutečnilo se 23 odborných přednášek, 24 poznávacích zájezdů a 23 společenských akcí. Odpracovali 13.735hodin,( to je pro zajímavost 572 dní nebo 1,5 roku) Naučili se zakládat a dělit komposty.

Výstava ovoce a drobného zvířectva  -  70-tá léta

Po roce 1989 došlo vlivem zásadní změny politického klimatu ke stagnaci. Spolková činnost se zdála být překonána. Vysoká dostupnost informací, odborné literatury, zboží v marketech a potravinových řetězcích, svoboda podnikání způsobila nepotřebnost této stránky činnosti Zahradkářů. Zvyšující se věkový průměr členů ZO, jejich úmrtí, ubývající síly, postavila zbytek Zahradkářů před úkol postarat se o funkčnost DOMU. Když se našli zájemci o pronájem budovy k pohostinské činnosti, část členů prosadila tuto cestu. První nájemce si při zaměstnání přivydělával touto činností a splnil dohodnuté podmínky. Za peníze z pronájmu se DŮM plynofikoval. Další nájenci postupně neplnili základní podmínky smlouvy a inventář se neobnovoval a chátral. V roce 2005 zemřel předseda Miroslav Košař starší,následně i jednatel Jan Volek. Vlivem dispozičního práva předposledního nájemce dosáhl propad ZO dna na podzim roku 2008, kdy hrozila exekuce pro dluh na elektřině. Ochromeni úmrtností, bezúčelností spolkové činnosti, mimořádná členská schůze ze zbylých 18-ti členů zvolila výbor a  nového předsedu Josefa Tesarčíka.

Impulsem pro oživení ZO se stal návrh členů komise ŽP OÚ v D.Domaslavicích. Navrhli zahradkářům přebrat soutěž o nejkrásnější květinovou výzdobu v Dolních a nově i v Horních Domaslavicích. Poté přichází zájem o členství z obou obcí. Celkem 35 členů tedy navazuje na dobré základy Zahradkářů, se záměrem vrátit DOMU původní účel , propůjčovat všem, kdo využijí krátkodobě DŮM podle pravidel ZO.
 Proč být zahradkářem v dnešní době? Pro sdílení radosti z okrasných prvků i celku v zahradách kolem domů; hledání nových cest pro soužítí s životním prostředím; poznávání svých sousedů z dolního či horního konce vesnice nebo se jen účastnit společenských akcí jako příznivec dobré zábavy. 

TJ SOKOL DOLNÍ DOMASLAVICE / zal. 1948 / Výbor:  Luděk Furmančík -  předseda    členové výboru:   Zdeněk Oborný Petr Fikoczek                       Mirka Chrobočková Ivana Adamcová      V současné době pod hlavičkou TJ Sokol Dolní Domaslavice vyvíjí činnost volejbalový oddíl, muži se scházejí v tělocvičně u nohejbalu, v zimním období od 19 hod v tělocvičně školy u rekreační kopané. Volejbal si můžete přijít zahrát každou neděli od 18,00 do 19,30 hod do tělocvičny ZŠ, v letním období na hřiště; nohejbal každý čtvrtek od 17,00 – 18,30 tamtéž.   Pod vedením Zdenka Oborného proběhla rekonstrukce Sokolovny, v přízemí byly zrekonstruovány šatny se sociálním zařízením, v patře je zřízena posilovna.       Historie Sokola Stavba Sokolovny Sokoli pod sítí Sokoli na hřišti Sokoli na vodě  Sokoli na horách Neckyády  Předchůdci Sokola

Sedmdesátá léta

Fotografie pořízená 1.10.1976 v přestávce zápasu Domaslavice - Raškovice (zápas skončil 2:0) Klečící zleva:  1. Dalibor Němec 2. Zdeněk Jasiok 3. Petr Němec  4. Petr Fikoczek 5. Pavel Očadlý 6. Petr Staniovski 7. Jaroslav Guziur                      8. Miroslav Koch 9. Jiří Pavlok 10.Vlastimil Svoboda 11. Milan Voznica Stojící zleva:  1. Jiří Hrk  2. Pavel Staniowski 3. Ctibor Junga   4. Miroslav Očadlý 5. Miroslav Goroš 6 .Jaroslav Sobek 7. Svaťa Oborný                      8. Radim Vala 9. Slavomír Horkel 10. Zbyněk Kavík

TJ SOKOL D.Domaslavice  -  VP Frýdek-Místek  v roce 1977

Dvoudenní žákovský turnaj 9-10.6.1978

 Turnaje se zůčastnili mužstva Přerov "A", Přerov"B", VP F-Místek "C" a D.Domaslavice. (foto J Nogol)

	trenér Svoboda před nastoupenými mužstvy	rozcvičování hráčů (snímek pořízen z rozestavěné Sokolovny)	rozhodčí  turnaje M.Vrubel

Dukla Val. Meziříčí - TJ Sokol 1977		Svobodní - Ženatí  1979

Svobodní -Ženatí  1982

Turnaj v minikopané 1983

Svobodní -Ženatí  1983			Svobodní -Ženatí  1984

 Turnaj v minikopané 1984

	Domaslavice A	Domaslavice B	Dobrá

Domaslavice dorost	Lučina	předání cen - žáci

Devadesátá léta

TJ Orel

Katolická tělovýchovná organizace Orel byla v Domaslavicích založena v roce 1930. Hned příští rok se uskutečnilo první veřejné cvičení u „Lehnerta“, což je lokalita, která je dnes zatopena vodou Žermanické přehrady. Před veřejným cvičením se vždy členové Orla zúčastnili mše v místním kostele a pak se v průvodu a za zpěvu odebrali na místo veřejného cvičení, které se konalo každý rok. Jak to bylo u podobných spolků obvyklé, i členové Orla hráli ochotnické divadlo, většinou náboženská témata.

 foto: Členové TJ Orel okolo roku 1930 v průvodu na cestě z Vidíkova ke kostelu

Dělnická tělovýchovná jednota (DTJ) a Federální dělnická tělovýchovná jednota (FDTJ).

Podnět k založení dělnické tělovýchovné jednoty byl dán ze sousední obce Dobré. Cvičitel, režisér a horník Janša z Dobré založil s dalšími aktivisty ke konci 1. světové války v naší obci divadelní kroužek se 17 členy. Po válce v r. 1919 se uskutečnilo založení tělovýchovné jednoty. Hutník Jan Novák se stal prvním předsedou. Zpočátku bylo hlavní náplní činnosti jednoty cvičení prostných, pořádání schůzí, divadelních představení, přednášek a tanečních zábav.

Po rozkolu dělnického hnutí na levici a pravici přešli všichni mladí jednotáři, až na předsedu, v květnu 1921 do FDTJ. Předsedou nového výboru se stal Rudolf Šotek. V nově založené levicové federované jednotě nastal čilý organizační ruch. Zakoupilo se jeviště, na které zapůjčil 10 000 Kč zástavou domku a pole Jan Skarka. Jednota byla po celou dobu existence ve velmi těžké finanční situaci, mimo jiné i důsledkem splácení těchto úvěrů.

V této době se cvičilo 2 krát do týdne, v létě v přírodě. Do Prahy na Spartakiádu na Maninách vyslala naše jednota 12 cvičenců. Členové vystupovali v mnoha dalších městech, v Domaslavicích a okolí. Největší počet členů jednoty byl 69.
Jak to bylo v této době běžné, kdejaký spolek se věnoval i divadlu. FDTJ v Dolních Domaslavicích nevyjímaje. Tehdy byl totiž jiný životní styl než je tomu dnes. Její ochotníci hrávali divadlo téměř každý měsíc. Nastudovaná představení se pak opakovala v okolních obcích. V jednotě bylo 22 ochotníků, režisérem byl Antonín Pokluda.

FDTJ v D. Domaslavicích v souladu se svým zaměřením vyvíjela i činnost politickou. V období předmnichovské republiky pomáhali členové jednoty rozšiřovat ilegální stranický tisk. Činnost FDTJ trvala 20 let. Její konec souvisel s postupnou fašizací tzv. druhé republiky a pak německou okupací.

Počátky Sokola

Vystoupení mužů a žen na louce u Adámka v roce 1950

Tělovýchovná jednota Sokol byla založena 23. března 1948 na ustavující schůzi v hostinci  u J. Svěrkoše (Horák) a tam se 4. dubna 1948 konalo první cvičení žactva.“

Po druhé světové válce - v 50. a začátkem 60. let - se cvičívalo v pohostinství „U Adámků“ pod kostelem. Gymnastika, box,… Cvičitelé: O. Sikora, učitel Ladislav Růžička, J. Pavlok, (členové F. Skřížala, A. a H. Guziurovy, B a T. Rojíčkovi, Kocych…) . V r. 1954 byla činnost přerušena v důsledku zbourání budovy a výstavbou Žermanické přehrady. Přirozené centrum obce kolem říčky Luciny tak zaniklo a obyvatele a živnostníky rozdělilo „na kopce“ do D. Domaslavic, Soběšovic a nově vzniklé Lučiny.

V šedesátých letech - 1964 - se dala dohromady skupina pod vedením K. Obluka, jejíž členové (J. Oborný, J. Janša, Z. Janša, P. Postůvka, Harok, Koloničný, K. Skulina) se přihlásili do volejbalové soutěže, kde úspěšně reprezentovali obec Dolní Domaslavice. V areálu hasičské zbrojnice bylo vybudováno škvárové hřiště, tam se zápasy hrávaly.

Činnost v létech 1971 – 1976

Družstvo žáků  - 1977

Předsedou je František Skřížala, cvičí se tělocvičně ZDŠ 2x týdně. Hraje se kopaná - turnaje okolních obcí (Horská liga, Turnaj přátelství), stolní tenis - ve sklepní místnosti MNV (dnes Jardův šenk), hokej na zimním stadiónu v Havířově.

Od roku 1976 se činnost začala více rozvíjet, hlavními tahouny se stávají Mirek Skarka a Vráťa Skulina (poslanec MNV).
Pořádají se vinobraní, taneční zábavy, je založen oddíl jazzgymnastiky, který vede A. Nevolkovičová, byl organizován I. - XI. ročník vánočního turnaje v badmintonu.

Byl založen oddíl kopané žáků: 1. května 1976 se hrálo fotbalové utkání svobodní - ženatí. Po skončení zápasu se přišel představit M. Skarkovi a V. Skulinovi Alfréd Svoboda. Nabídl založit oddíl kopané žáků, který pak 9 let vedl. Do náležitého stavu se uvedlo hřiště, zhotovily a zabudovaly branky, zajistily finance, bylo provedeno oplocení za brankou na fotbalovém hřišti, vysázeno 50 topolů. Od r. 1976 Probíhá I. - VIII. ročník okresního přeboru staršího žactva se střídavými výsledky (nejlepší umístění -druzí z desíti). R. 1984 se oddíl mladších žáků rozpadl, nenašel se další obětavý trenér, který by v činnosti pokračoval.

14. 5. 1985 Alfréd Svoboda umírá. Pro TJ Sokol obětoval spoustu svého volného času, založil oddíl kopané žáků, který vedl do roku 1981, kdy ze zdravotních důvodů odchází, zasloužil se o výstavbu šaten a klubovny TJ.

Léta 1977 až 1991

Tour de Jeseníky

Předsedou TJ Sokol je zvolen Vratislav Skulina. Začínají se psát zápisy schůzí, kronika. Byla zavedena inventární kniha TJ, propagační skříňka, pravidelně 1 x ročně probíhá výroční členská schůze.

Byla zahájena stavba kabin. Ke konci roku 1976 se v TJ rozhodlo o stavbě šaten a klubovny u hřiště. Nápad byl A. Svobody, V. Mintěl vypracoval projekt a V. Skulina začal shánět peníze a stavební povolení . 17.5.1980 se konalo slavnostní otevření šaten a klubovny, v letech 1981 - 1983 se pak postavilo i antukové hřiště pro volejbal, nohejbal a tenis.

Výčet tradičních sportovních a kulturních akcí z té doby je velmi bohatý:
V zimní sezóně pokračují hokejové zápasy na zimním stadiónu v Havířově, turnaje ve stolním tenisu, šachový turnaj, prvomájová fotbalová utkání svobodní - ženatí, proběhla exhibiční fotbalová utkání: Válcovny plechu - TJ Sokol Dolní Domaslavice (7:5), Dukla Val. Meziříčí - TJ Sokol D. D. (7:2), zápas proti Konzervatoři Ostrava, beseda s hráči Baníku Ostrava, fotbalové turnaje i další přátelská  utkání, minikopaná - turnaje + karneval, turnaj na Lučině, nohejbal,malá kopaná (první ve skupině v r.1987)

Volejbalové turnaje se hrály nejdříve na škvárovém hřišti, byly to přátelské mezi obcemi (př. v Dobré), májový, vánoční, volejbal svobodní - ženatí. R. 1981 založil M. Skarka oddíl volejbalu, muži se přihlásili v r. 1981do okresního přeboru II. třídy soutěže neregistrovaných, kde skončili poslední, volejbal rekreačně hrají i ženy.

Pěší turistika - vandry (do některých oblastí i opakovaně) - Tour de Jeseníky, Malá Fatra, Vysoké Tatry, Slovenský ráj, putování po Oderských vrších, Roháče,… Bulharsko, Slovinsko, jednodenní výšlapy - na Lysou horu či jiné kopce v Beskydech, , 100 jarních km, Frýdlantská padesátka, táboráky, Klondyke (zimní táboření) na Travném a Ropici, zimní turistické výlety do Beskyd, Krkonoš, turistika s dětmi - Lysá hora+ Ivančina,  horolezectví (Kružberk, Kom. Lhotka), Akce Leos - Komorní Lhotka+ žáci.

Od r. 1981 jsou organizovány zimní pobyty na běžkách - chata na Ostravici, Krkonoše-Labská bouda, Jeseníky - Švýcárna, Horní Bečva, opět Švýcárna, Luční bouda, Krkonoše-Výrovka.

ZRTV jazzgymnastika - nastudována Moravská beseda, skladba dorostenky + ženy pro Spartakiády 1980, 1985 a 1990.V letech 1980 a 1985 nás reprezentovala vždy 2 členky na Stahově.

Hokejové družstvo 1977	Malá Fatra 1978	Volejbal 1981

Fotografie ze slavnostního otevření Sokolovny 17.května 1980		Turnaje ve stolním tenise /1983/ a badmintonu /1984/

R. 1981- 90 Brontosaurus - každoroční akce čištění břehů přehrady u Rybárny, pravidelně probíhají i brigády na údržbu sokolovny a okolí.

V r. 1982 je zaregistrován oddíl vodní turistiky, vedoucí V. Skulina. První výzkumnou objevitelskou vodáckou výpravou bylo sjíždění Sázavy 1981 v počtu 4 vodáci na dvou lodích, v dalších letech následují neckyády u Rybárny, odemykání Olše, sjíždění Lužnice, Luciny (nečekaně dramatické), Vltavy, Odry, Bečvy, Bystřičky, Sázavy, Otavy, Moravy a Divoké Orlice, vodácké velikonoční srazy na Moravici, Kotorský závod branné zdatnosti - vodácký závod na Žermanické přehradě, Prd vid - branné noční závody. Nejdivočejší byly ale rumunské řeky. Svépomocí se vyráběly lodě, loděnice se stavěla v l. 1983-1986. Na poslední vodácké dovolené s Vráťou Skulinou nás bylo 22 vodáků.

Závod Prd Vid 1984

Práce s mládeží - sjíždění řek Hronu, Sázavy, Morávky, Vltavy a Lužnice s dětmi, vodácký závod branné všestrannosti mládeže a soutěž o pohár srazu vodních turistů - na Těrlické přehradě, Prd vid…Na Den dětí se připravovala sportovní odpoledne pro žáky ZŠ.

Kultura: Sokolské šibřinky (s vystoupeními oddílu jazzgymnastiky), nejdřív v maskách, později ples vousatých, zástěrkový, bambulový, dudlíkový…(poslední sokolský ples v hostinci „U Bártka“se konal r.1987), letní karnevaly, vinobraní, zábavy, Mikulášská,  májové veselice,…každoročně se organizovaly společnéSilvestry (v budově MNV, na kabinách nebo horách) a oslavy MDŽ, 1. máje - májky, táboráky, smažení vaječiny, 1. pokus Mirka Šamaje o založení trampské kapely, Porty - festivaly trampské hudby, zájezd s hasiči - Lázně Lipová …

Pravidelné cvičení v tělocvičně - pátek ženy, pak muži, před Vánocemi se pak členové scházejí na promítání diapozitivů.
V. Skulina - Tragicky zahynul (24. 10. 1992) při jedné z akcí, kterou spolupořádal. Kamarád, sportovec, vodák, předseda TJ Sokol D. Domaslavice, starosta obce, člověk, který nepoužíval slova „mělo by se, mohlo by se“, ale který dokázal strhnout lidi pro věc.

Moravská beseda v provedení sokolů při oslavě 25 let nové budovy školy v roce 1983			Sokolské šibřinky

V nové době

V r. 1991 dochází ke změnám ve výboru TJ. Předsedou se stává Libor Horkel. V činnosti pokračuje vodácký oddíl, který vede T. Rojíček - velikonoční Moravice, letní sjíždění řek, později výpravy rodičů s dětmi, akce Prd-vid je nahrazena vzpomínkovým táborákem; organizují se tradiční sportovní či kulturní akce jako týden na běžkách v Jeseníkách, Krkonoších, brigády na údržbu klubovny, loděnice, hřiště a okolí; plesy, zábavy a karnevaly; využíván je i kurt převážně pro tenis a nohejbal, hrají se turnaje v malé kopané, stavění a kácení máje už patří k tradičnímu utkání svobodní - ženatí, plný her je i Den dětí aj. Pod vedením Petra Fikoczka je založen fotbalový oddíl mužů - zaregistrováno je a okresní soutěž hraje 14 fotbalistů, o rok později (1992) hraje okresní soutěž i dorost pod vedením trenéra S. Molendy.  Malý „potěr“ pak trénují L. Horkel a Z. Junga. Od r. 1993 probíhá každoročně turnaj neregistrovaných hráčů v kopané - „Memoriál Alfréda Svobody“. Ženy s cvičitelkou J. Štípkovou cvičí aerobik, také muži se scházejí v tělocvičně u rekreační kopané.V letech 1997 - 1999 je předsedou Vladimír Moráň, fotbalový oddíl hraje pod hlavičkou FC Domaslavice. V letech 1999-2001 byl zvolen předsedou opět L. Horkel.V Domaslavicích se po mnohaleté pauze začíná hrát zase volejbal. Nejdřív jen tak, pro zábavu, nyní pod hlavičkou TJ Sokol. Volejbalový oddíl vede učitel Zdeněk Oborný.

Prvním naším měřením sil byl první ročník turnaje „O putovní pohár mikroregionu Žermanické a Těrlické přehrady“v září 2000, který organizují obecní úřady. S překvapením jsme zjistili, že jsme navázali na činnost minulé generace, která podobná přátelská utkání také pořádala a právě domaslavským zůstal v rukou nádherný putovní pohár. Trénujeme 2 krát týdně, účastníme se amatérských turnajů neregistrovaných hráčů (v Hlučíně, Frýdku-Místku, Českém Těšíně, Staré Vsi, Ostravě, Paskově, na Lučině, Dobré…).

 K činnosti využíváme tělocvičnu místní ZŠ, rekonstruovali jsme (srovnali, odvodnili, zatravnili) a udržujeme volejbalové hřiště v areálu domu požárníků, do nájmu nám bylo svěřeno i antukové hřiště TJ Sokol, které jsme svépomocí opravili, odpracovali zde 530 brigádnických hodin. Dnes má volejbalový oddíl TJ Sokol Dolní Domaslavice okolo třicítky členů , věkové rozpětí hráčů je od 17 do 50 let.

Pro roky 2002 - 2004 vykonává práci předsedy Jiří Němčík.  Od r. 2002 - fotbalový oddíl FC Domaslavice ukončil činnost pod hlavičkou TJ Sokol, dal se vlastní cestou. Fotbalové družstvo žáků trénuje J. Němčík, v létě pořádá vodácko-fotbalové tábory, každoročně i turnaj v minikopané dětí „O domaslavický pohár“. Přípravku vedou  L. Horkel a D. Dudek.
Vzniká nový florbalový oddíl (jehož předsedou je P. Fikoczek) a rovnou se zapojil do soutěže  Havířovská divize. V soutěžním ročníku 2003/04 nás ve florbalu úspěšně reprezentují oddíly 2 - muži a starší žáci.

 Zaregistrován byl i oddíl gymnastiky - vedoucím je A. Čelovská. Tradičně jsou pořádány plesy, letní karnevaly, páteční kopaná pro muže, pro veřejnost jsou k dispozici tenisové kurty. V roce 2004 byl do funkce předsedy zvolen Luděk Furmančík, jsou schváleny nové Stanovy TJ. 

Vysoké Tatry a Slovenský kras - 1979

 Lysá hora - 1979

Jeseníky - 1984

Lysáhora - 1984				Krkonoše - 1984

Komorní Lhotka 1984

Roháče  -  říjen 1985

Bulharsko  -  1986

Jeseníky  -  1986

Bulharsko  -  1988

Od počátku 80-tých let pořádala TJ Sokol  každoročně rececistický závod netradičních plavidel "NECKYÁDA aneb shou na vodě". Plavby probíhaly v zátoce u "Rybárny" a jak je vidět na dochovaných snímcích o dobrou náladu nebyla nouze.

1. ročník Neckyády v roce 1980

2. ročník Neckyády v roce 1981

3. ročník v roce 1982

4. ročník Neckyády v roce 1983

 5. ročník Neckyády v roce 1984

 Sázava 4-9. července 1981

Olše 1981			Lucina 1982

 Lužnice 1982

 Vltava - červenec 1983

 Morava a Divoká Orlice - Litický oblouk 1983

 Sázava 1984

 Rumunsko 1985

 Otava 1992

Staré dnes již zatopené  Dolní Domaslavice - pohled od východu J.Š.Záškolný		Beskydy z Domaslavic J.Š.Záškolný

Domaslavice J.Anděl		Staré centrum Domaslavic Krejčí - 1977		Domaslavice - přehrada J.Anděl

Zatopené D.Domaslavice od severu J.Š.Záškolný		Dolnodomaslavský zámek J.Š.Záškolný		Na Volovci J.Š.Záškolný

Dočasná měšťanská "baráková" škola J.Š.Záškolný		Staré domaslavské školy J.Š.Záškolný		Dnes již zatopené Dolní Domaslavice od severu   -  J.Š.Záškolný

Staré centrum Domaslavic J.Š.Záškolný - 1976	Domaslavice - přehrada J.Kavka	Dnes již zatopené Dolní Domaslavice od severu

Pohostinství a obchod " u Bártků" v D. Domaslavicích na Volovci

Domaslavice na  pohlednicích

pozdrav z Volovce   /1911/		pozdrav z Domaslovic  /1917/

Domaslovice ve Slezsku		pozdrav z Domaslavic /1929/

Domaslovice		Dopisnice pozdrav z Domaslovic

pohlednice Dolních Domaslavic nové centrum obce /1960/ foto J.Toman cena 0,70 Kčs		pohlednice z  Dolních Domaslavic staré centrum obce před napuštěním přehrady

Pár pohlednic z 80-tých a 90-tých let

				Levý horní snímek je z Domaslavic, pravý horní ze Soběšovic a oba spodní z Lučiny

Dolní Domaslavice - 1994	D.Domaslavice 1994	Newport ranch

 Držitelé obce

Dolnodomaslavický zámek postavený rytířem J.Janušovským na obraze místního rodáka J.Š.Záškolného

Dolní Domaslavice byly jako jiné obce původně majetkem těšínských knížat. V souvislosti s rostoucím drolením původně jednotného Těšínského knížectví a s tím spojená rostoucí moc šlechty se později staly relativně samostatným panstvím, přesněji řečeno panstvíčkem, ale s politickými vazbami na Status Minor ve Frýdku a zprostředkovaně na těšínského knížete. Již z roku 1250 je zmínka o koupi dědičného statku v Domaslově. Tento dědičný statek nesl jméno Sobergarten.V roce 1604 v pátek po neděli Septuagesima byly prodány Dolní Domaslavice i s patronátem Jakubem Tlukem z „Toszynowicz“ Adamovi Sczypianovi z Kretezina. Tato zpráva se nachází v zemských deskách v Cieszynie v Polsku.
V novějších dobách byly držení Václava Palgříma, později byly rozděleny mezi jeho syny Karla a Františka. Podle něho části Domaslavic dosud říká „Francovice“. Od synů Václava Palgříma zakoupil Domaslavice jistý Huk, od něj pak baron Saint Genois. Po baronovi Saint Genois získal Domaslavice rytíř Harasovský, který je prodal Joachimu Katařínskému. Pak byly Domaslavice po delší dobu majetkem rytířů Janušovských z Vyšehradu. Postupně následovali po sobě Jiřík, Karel a Jiří. Poslední z nich, Jiří Janušovský, postavil v roce 1804 zámek, který byl v roce 1957 zbourán a zatopen vodou při napouštění Žermanické přehrady.

Nová jména po rytířích Janušovských pak již ukazují úpadek šlechty a vzestup nové společenské třídy, městských podnikatelů a nešlechtických velkostatkářů. Po Jiřím Janušovském držel Domaslavice František Knězek, kupec z Nového Jičína, po něm pak Rudolf Mosler, od něj Felix Roter, který je prodal Jakubu Kolbanovi. Ten prodal domaslavické panství Pavlu Sochovi a ten společnosti tří Židů, kteří panství rozparcelovali na zbytkový statek, jehož majitelem byl od roku 1912 Jan Slanina.

Co se týče dnešní části obce Volovec, tak ta byla samostatná jako obec do roku 1848, ovšem pod držitelskou svrchovaností panství Dolních Domaslavic.V roce 1777 bylo ve Volovci dle farského inventáře sedm zahradníků – malorolníků.

Začátky obce

Mezi Těšínem a Frýdkem při řece Lučině leží velice stará dědina Domaslavice. Přes tuto obec vedla kdysi „Solná stezka“ neboli obchodní cesta Solná z Polska na Moravu. V obci býval i sklad soli nazýván „Solárna“. Obec Domaslavice, v dnešním pohledu Dolní a Horní Domaslavice se v písemných pramenech poprvé připomínají v roce 1305. Volovec, který se po čase stal součástí Domaslavic se písemně připomíná v roce 1604.

Dolní Domaslavice, Kocurovice a Volovec měly od roku 1654 do roku 1785 rozlohu 802 ha. Rozloha celé farnosti činila kolem 7 000 ha. V této farnosti bylo dvanáct obcí. Dobu, kdy farnost vznikla, nelze přesněji určit pro úplný nedostatek jakýchkoliv písemných dokladů. Jsou domněnky, že to snad bylo za časů druhého slezského biskupa Urbana, který měl tuto hodnost 22 let od roku 983. Tedy to bylo v době, kdy polský kníže Měšek na českých Přemyslovcích dobyl Slezsko. Tehdy prý  následovalo rozdělení obce. Nedoloženě se soudí, že za Boleslava Chrabrého roku 1000 byly Domaslavice ustanoveny za farskou osadu s přiděleným knězem. Farář Prutek klade založení farnosti domaslavské do konce 11. století.

Dle schématu kardinála Jana, biskupa sabinského, z roku 1376 jsou vyčísleny fary 14. století a mezi nimi na 50. místě Domaslavice. Podle zmínky z roku 1447 odváděly svatopetrský halíř z Těšínka do Opolí arcijáhenovi jednotlivé fary. Jako Soběšovice v tomto seznamu jako vedlejší obec byla v pořadí 48, Domaslavice byly na 50. místě.

První knížku o obci Dolní Domaslavice vydal roku 1887 pod názvem „ Děje a životopisné Památky farnosti Domaslavické „ František Havlas, administrátor.

Kromě jiného se můžeme z knížky dozvědět: „ jelikož dle pověsti r.810 vystaven byl Těšín a okolo toho času dříve nebo později Frýdek, sotva lze připustiti, že mezi těmi městy žádného přespolního nebylo místa či dědiny s obyvateli, odkud by zboží, ovoce a jiné k živobytí potřebné věci do těchto měst donášeti se mohly. Pravdě podobné snad jest, když roku 990 ve válce mezi Čechy a Polskou udatný Piastovec Boleslav Chrabrý „ dědiny Slezanův“ vydobyl, že mezi těmi snad již Domaslavice a okolí se nalézaly. Rovněž o vzniku farnosti Domaslavické dá se následující doměnka klásti: Za časů druhého biskupa Slezského Urbana, jež od r. 983 po 22 let biskupem Slezským prý byl, následovalo rozdělení Slezska na fary. Domaslavice, od Těšína i Frýdku stejně vzdálené, mohly okolo roku 1 000 za farskou osadu ustavena býti a svého kněze dostati, když obyvatelé do obou měst k službám Božím daleko měli. První křesťanští předkové vystavěli kostelíček z dřeva na krásně položeném pahorku“Vidikov  zvaném.“

Zrušení roboty

Typické chalupářské stavení (zbouráno v.r. 1956)

Všechno zlé má svůj konec – i robota jej měla. Ač byla zrušena již v září 1848, u nás skončila nadobro až v selských bouřích. Podle toho je zřejmé, že páni s jejím skutečným zrušením nijak nepospíchali.
Selský lid se srocoval, další nepokoje na vsích a nové bouře donutily konečně slezskou šlechtu, aby přiznala zrušení roboty. V těchto bojích  vedli obyvatelé Volovce Novák a Brunclík. Robotní povinnosti v naší obci ustaly až v roce 1856.
I když robota byla zrušena, mnoho si bývalí poddaní nepolepšili. Deputátníci nestačili na všechnu práci na statku, a tak tam dále pracovali i chalupníci, avšak za plat. Dostávali 30 krejcarů v létě, 20 v zimě za den. Vedle toho pro nedostatek vlastních pozemků byli nuceni od statkářů pronajímat pastviny, jejichž nájem museli odpracovat. Pronajímali tedy za „odrobek“. Byl to jeden z mnoha způsobů, jakým si statkář získával lacinou pracovní sílu. Kromě mužů a žen pracovaly na statku i děti, které pomáhaly při zemědělských pracích, chlapci pak zvláště při pohánění dobytka a v orbě.
Jiným způsobem nového vykořisťování byl zvláštní způsob sazby brambor, zvaný „šusťaky“. Určitou, méně úrodnou část polí věnoval statkář na záhony, které dal zorat a pohnojit. Zájemce si vybral tolik záhonů, kolik potřeboval, či kolik se mu jich podařilo získat. Dostal bramborovou sazbu, záhon překopal, nařádkoval, nasázel, okopával i úrodu vykopal. Výnos dělil: pět dílů úrody pánu, jeden díl sobě. Zasadil-li mezi řádky zelí či fazole, dělil se s pánem zpravidla na polovinu. Na tuto práci se chodilo až pozdě večer po denní práci, nebo před ní – za svítání. Nebylo divu, že deputátnice nosily pod sukněmi našité kapsy, do nichž si při mlácení odsypávaly zrní. Naštěstí se tehdy nosily sukně široké na dvanáct šířin.

Rybníky

Zbytky rybniční hráze  na "stovkách"

V době panské roboty byla naše vesnice poseta malými i většími rybníky, zvanými u nás „stavy“. Jen rybníky pod kostelem, patřící k hornodomaslavskému panství, měly rozlohu 18 jochů. Hornodomaslavský pán, který byl kmotrem při křtu mladému Janušovskému, dal mu je věnem, a tak patřily nadále k Dolním Domaslavicím. Mladý Janušovský se z jejich užitku dlouho netěšil. V roce 1838 došlo k veliké povodni, při níž se protrhly hráze kolem Luciny a byly odplaveny. Stavět nové hráze nebylo možné, protože se robotný lid bouřil a odmítal vykonávat poddanské práce. Proto prodali Janušovští rybníky sedláku Onderkovi, který jejich dno odvodnil.

Podobné rybníky byly i v Dolních Domaslavicích, a to podél silnice až k Soběšovské hranici. Jejich výměra zahrnovala asi 32 jochů. Stejně tomu bylo i v Kocurovicích. Ryb bylo hodně, nešly však na odbyt, proto byli poddaní nuceni je kupovat.
Byla to jedna z forem tzv. přimusu.

Panské vaření piva a lihovar

Zámecký lihovar

Podobný osud jako ryby stihl i jiné výrobky. Patřilo mezi ně i domaslavské pivo. V roce 1870 vyprávěl Františku Damkovi jeho otec o nekvalitním pivu, které bývali robotníci  povinni kupovat. Museli, jinak by platili pokutu ve výši ceny piva. Protože je kupovali, také je i vypili. To mělo za následek časté žaludeční potíže. Poddaní si stěžovali až k císařskému dvoru proti povinnosti kupovat pivo.

Kromě pivovaru v Domaslavicích byl i panský  lihovar, palarňa. Pálil se v něm líh z brambor a kukuřice. Líh se odvážel jednou za měsíc ve velkých sudech do těšínských čistíren. Říká se, že pacholci cestou navrtávali do sudů otvory a statečně až do Těšína popíjeli.

První světová válka

V době vypuknutí světové války čítalo obecní zastupitelstvo 12 členů. Za pět, kteří narukovali, nastoupili náhradníci. Všechna úroda i dobytek byl pod přísnou kontrolou zásobovací komise. Tato komise odhadovala polní úrodu, předepisovala dávky, které byly odevzdány státu, vydávala lístky na chleba, maso, cukr, kávu, tuk, pivo a tabák. Žně nesměly začít bez svolení žňové komise. Komisař přes dobytek zajišťoval stav dobytka a udržoval, co se má odevzdat. Bez povolení příslušné komise se nic z obce nesmělo vyvézt. Přesto, že vojska s komisařem kontrolovala, je-li množství sklizně správně udáno, lidé část sklizně uschovali, aby netrpěli hladem.Obilí se mlelo jen ve mlýnech. Do mlýna chodil každý týden revizor. Větrné mlýny a žernovy byly zapečetěny. Ale vynalézaví lidé na žernovech mleli.

 Ve školách se vyučovalo málo. Mladí učitelé narukovali k vojsku, řídící učitelé byli jako komisaři zaměstnání jinak. O prázdninách roku 1915 byl  ve škole U kostela ubytován oddíl vojenské hudby. Na válečné půjčky dala naše obec celkem 3800 K. Horníkům byly peníze na tyto půjčky stahovány z výplaty. Mnozí upisovali na tyto půjčky obnosy, jaké jen byly možné, aby nemuseli narukovat.19. dubna 1916 – na zelený čtvrtek -  byly sejmuty a odvezeny k válečným účelům dva zvony: střední a malý. Malý zvon byl shozen z věže, ale pádem se nerozbil. Střední zvon byl rozbit na věži.

29. srpna téhož roku byl odvezen třetí zvon, vážící  50 kg. Následujícího roku, dne 16. října 1917 byl zabaven veliký zvon o průměru 1 m, který byl ulit v roce 1893. Velká věž zůstala bez zvonu. Pouze v malé věži zůstal zvonek o průměru 34 cm.
V roce 1916, kdy se začal pociťovat nedostatek některých potravin, rozmnožili se v naší obci polní slimáci a nadělali na úrodě veliké škody.

 Od 1. května 1916 byl u nás zaveden letní čas. Nejvíce byli postiženi povoláním do vojska zemědělci. Zprvu narukovali mladí, a když se období války prodlužovalo, byli dobírání stále mladší, až šestnáctiletí chlapci, i stále starší muži. Z nařízení státního úřadu bylo 15. října 1916 z kazatelny kostela vyhlášeno cvičení jinochů na četnické stanici.

 Kulturní a spolkový život se v době války zastavil. Dne 20. ledna roku 1918 se obecní zastupitelstvo usneslo, aby v době vojny nebyly povolovány taneční zábavy, ani při dračkách.

 Pole byla obdělávána ponejvíce motykami, protože schopní koně byli odvedeni a jen několik vojenských koní bylo propůjčeno. Ženy a děti se staraly o hospodářství a byly jedinými pracovními silami v domácnostech. Ženy, jejichž muž narukoval, dostávaly podpory. Chudobnější ženy pracovaly v továrnách ve Frýdku nebo v Místku.
Dělníci propuštěni z vojny nosili jako označení žlutočernou pásku.

 Za války se začíná v našich domácnostech se zavařováním ovoce a výrobou ovocných šťáv a vín. Rovněž se šíří z měst do obce městská móda v oděvu i v obuvi. V první světové válce padlo z naší obce 18 mužů. Mnozí další zemřeli po svém návratu následkem onemocnění, které si z války donesli.

Plebiscitní období

Těšínsko do roku 1920

Dne 17. listopadu 1918 byla v našem kostele pobožnost na poděkování za samostatnost čsl. národa. tehdy byla opět zpívána hymna "Kde domov můj". Ve dnech 4-7.3. 1919 se také kolkovány rakousko-uherské bankovky, přičemž ztrácely 20 procent své hodnoty.

Doba po první světové válce byla rovněž poznamenána bojem o Těšínsko mezi Polskem a mladým Československem. V souvislosti s násilnostmi tzv. plebiscitního období na Těšínsku byl v únoru roku 1920 založen Těšínský odboj a Domaslavicích byla vytvořena občanská obrana. Plebiscitní komise zasedala v Hnojníku.

Období mezi světovými válkami

Zastupitelstvo obce v roce 1936

Besítka venkovského dorostu r.1936 Volovec-Zavadovice u příležitosti Dožínkové slavnosti ve Volovci a zasazení lípy selskému vůdci a státníku „Antonínu Švehlovi“

V poválečné době se rozvíjelo družstevní hnutí a zakládaly se různé spolky. V roce 1918 byl založen dramatický odbor průmyslových dělníků z Domaslovic  a Soběšovic, který měl své předchůdce již v členstvu prvního ochotnického divadla z roku 1910.

 V roce 1922 byla založena Matice osvěty lidové ve Volovci. Téhož roku vnikl Hospodářský spolek v Dolních Domaslavicích. Zásluhu na rozvoji družstevního hnutí měli dělníci a dělničtí referenti.

 První spotřební družstvo, které mělo svou centrálu v Těšíně, měli již v Zavadovicích v roce 1911. Dozorčí rada se pro nespokojenost členů rozhodla přestoupit k dělnické centrále v Ostravě, která měla pro Těšínsko pobočné sklady v Lazích. Zboží si členové družstva nosili v tlumocích na zádech sami. Jen těžší věci dováželi povozem z Ostravy. V roce 1928 bylo ve Volovci založeno drenážní družstvo. Jeho předsedou byl zvolen Josef Bardoň.

2.dubna 1923 byly vysvěceny tři nové zvony, které byly pořízeny ze sbírek a darů farníků. Jejich cena byla 33 155,- Kč. O tři dny později byl vysvěcen čtvrtý zvon o váze 95 kg. Ten vynesl po schodech do věže Pavel Koběluš (ve věku 56 let). Také pro evangelickou kapli na Volovci byl toho roku zakoupen nový zvon, protože starý byl odvezen v roce 1916.

V roce 1926 byla dokončena Spojovací cesta Třanovice - Volovec - Dolní Domaslavice. Celkový náklad činil 15.000,- Kča byl uhrazen subvencí okresního silničního výboru.

Řeka Lucina (v kronice též psaná jako Holcina) byla známá svými každoročními povodněmi. V roce 1936 obec definitivně schválila již tři roky připravovanou regulaci. Ve svém rozpočtu pro tyto práce vyčlenila 107.000,-Kč. V květnu 1936 si prohlédla komise jmenovaná ministerstvem zemědělství a sociální péče tok řeky a dne 15 září se začalo s pracemi. V průběhu září a října byly veliké povodně, které zničily dílo na němž pracovalo 30 dělníků tři týdny. Proto se muselo začít s regulačnímu pracemi od začátku. 28. listopadu byl dokončen jez vodního díla u Frant.Kohuta. Povodně potom trápily dělníky na stavbě i v dalších létech, práce však probíhaly až do okupace Polskem. Stavební materiál včetně nářadí byl po té zabaven a odvezen do vnitra Polska a tím práce na regulaci řeky skončily. 

 
Těžká světová hospodářská krize sice těžce zasáhla náš region ale dalo se to přežít vzhledem k tomu, že zdejší horníci a dělníci měli všichni doma své malé zemědělské hospodářství, takže nebyli zcela odkázáni na výdělek za práci v zavřených dolech. V obci dokonce našly své uplatnění proslulé žebračenky a poukázky státní stravovací akce. V době světové hospodářské krize  činil počet nezaměstnaných v Dolních Domaslavicích v průměru 28 lidí. Časem hospodářská krize povolila, takže v  dubnu 1937 bylo ve vesnici již 22 nezaměstnaných, v prosinci už jenom dva.

Druhá světová válka

Na dlouhých sedm let poslední předválečný zápis v obecní kronice - báseň P.Bezruče

Obec rozdělená napůl polskou a německou okupací - nahoře stanoviště německé a dole polské finanční stráže

V září 1938 se ve vesnici objevují první uprchlíci z pohraničí. Přicházejí zprávy o obsazení Těšínska. Vojsko ustupuje za Stonávku, naše hlídky jsou rozpuštěny, četnictvo a pošta se stěhují na levý břeh Luciny. 7. Října 1938 zabrali Poláci část obce, která se rozkládá na pravém břehu Luciny.Před obsazením měla obec 989 obyvatel a výměru přes 800 ha. Po obsazení zůstalo po levém břehu pouze 350 obyvatel na rozloze 276 ha. Obě obecní knihovny zůstaly na polském území, pouze část knih z knihovny u kostela byla převezena do zřízené dvojtřídní školy za řekou.7. října ráno opouští obec poslední zbytek českého vojska.  Téhož dne o 10. hodině vjíždí do obce polské vojsko. Třebaže delimitační komise z Místku nabídla obecnímu úřadu auto za účelem evakuace, všichni lidé zůstali ve svých domovech. V polských novinách vytýkáno obyvatelstvu, že neuvítali vstupující polská vojska.  9. října se zúčastnilo bohoslužeb v místním kostele polské vojsko. Po ukončení zpívali vojáci polskou státní hymnu. 13. října  vyhláškami oznámen zápis do polské školy. Nepřihlásil se nikdo. Při druhém zápisu získali Poláci do polské školy sedm rodin. Proto byla obec obeslána oběžníkem, aby rodiče přihlásili své děti do české nebo do polské školy. Všichni, až na zmíněných 7 rodin, přihlásili své děti do české školy. Byli však podvedeni, neboť vyučování se započalo bez ohledu na zápis v jazyce polském. Proto rodiče neposílali své děti do školy. Čeští učitelé, kteří setrvali na svých místech, byli polskými úřady vypovězeni. 15. října vyhlášena výměna peněz za zloté. Kurs za 1 zlatý 6,25 Kč.Delegace žen na voj. velitelství  do Místku a mužů na děkanství do Dobré se žádostí o zachování českých škol skončily bezvýsledně.16. října zrušena obecní samospráva a obecní úřad přejímá polský komisař. Někteří občané po zprávě, že celé Domaslovice budou připojeny k Československu, vyvěsili československé prapory. Polská policie tyto vlajky zabavila a občany bila pendreky.7. listopadu byla rozehnána demonstrace českých žen o vrácení českých škol. Shromáždění asi o 1000 osobách bylo polským vojskem rozehnáno za použití bodáků. 20 osob zatčeno, zjišťována jména zúčastněných. Mezi obyvatel byla nálada stísněna.Pokusy o popolštění bohoslužeb dopadly tak, že lidé po čas jejich trvání v řeči polské čekali před kostelem. Takovými a mnoha drobnými případy neohroženosti naší lidé po dobu obou okupací dávali najevo věrnost našemu mateřskému jazyku.Tento historický omyl státu (Mnichov) brzy skončí. Během 15.-18. března   obsadili Němci takzvaný protektorát a levý břeh Luciny byl opět oddělen od novopolského území.

1. září  po půlnoci prošla naším územím německá vojska. Zatemnění, zákaz zábav, zákaz mletí zrna bez povolení, návrat břidlicových tabulek do škol, povinné kurzy němčiny, povinné registrace občanů, pracovní knížky, přinucování lidí k přijetí německé národnosti – to byl výsledek německého dobyvačného útoku.Z vydáním potravinových lístků stouply ceny všech životních potřeb o 100%. Na poštovní úřad dosazen ved. úředník německé národnosti neznající náš jazyk. Všechna veřejná oznámení musela být v německém jazyce. Vyučování ve škole zahájeno německy, rovněž otevřena něm. mateřská škola.Od začátku německé okupace byly Horní a Dolní Domaslovice sloučeny administrativně a tento stav zůstal až do osvobození. Německé úřady jmenovaly komisařem pro Domaslovice Jana Slaninu, zdejšího rodáka. Dne 2.března 1942 byly opět zrekvírovany 4 zvony z našeho farního kostela.

Němci projevili také snahu o germanizaci našich obyvatel.Pro nedostatek pohonných látek provádělo se mlácení ručně – cepami.4. srpna 1944 bylo poprvé slyšet hřmění děl od východu. I nad naší vesnicí shazovala sovětská letadla letáky, hlásající brzké vítězství nad fašismem. Dělostřelecká palba ve směru Ostravy den ze dne sílila. A konečně 3. května 1945 se objevily u Soběšovic první sovětské hlídky.Poslední Němci, kteří zůstali v obci do příchodu sovětské armády, byli po přestřelce zajati ve škole u kostela, zbylým se podařilo ustoupit do karvinského lesa. Při závěrečných bojích bylo poškozeno více budov, jedna vyhořela.Založení prozatímního národního výboru a sbírky pro postižené válkou byly prvním činem našich občanů pro osvobození Sovětskou armádou.

Poválečná léta

Panorama zatopeného centra obce při pohledu od kostela (protější kopec se při deštích v.r.2010 začal sesouvat dopřehrady)

Po válce byl v obci opět patrný stavební ruch, byla rozšířená parní pekárna Fr.Adámka, opravovaly se hospodářské budovy, začaly se stavět nové domy (Nytrovi, Liškovi ..) Již v listopadu 1945 byly vysvěcené tři nové (železné)zvony, největší o průměru 1,1m které byly pořízeny nákladem 24.000,-Kčs. Byla provedena elektrifikace obce včetně osad Volovec, Kocurovice a Zavadovice.Přípravné práce započaly v roce 1946, samotná stavba sítě probíhala od 20.října 1947 do 30.dubna 1948
Navzdory každoročním povodním které komplikovaly práci, se obnovily práce na regulaci řeky Lučiny.
 
Únorové události roku 1948 popisuje kronika takto: "Poslední týden února zasáhl rušivě do správy zdejší obce. Dosavadní obec.výbory zrušené a jejich agendu převzala KSČ." Takto začaly nové poměry v naší obci, hned 15.března byl dán pod národní správu hostinec majitele Jos.Svierkoče.
V roce 1948 ještě byly v obci 3 stolařské živnosti (Konečný Karel,Papřok Albert, Junga Ondřej), 2 krejčovské živnosti (Papala Felix,Kocich Josef).
Dále zde byl obchod Budoucnost prodejna č.176 - vedoucí skladník Jindřich Přeček, obchod se smíšeným zbožím a textilem Vladimíra Koloničného a na Volovci smíšené zboží Fr.Bartka.František Adámek provozoval pekárnu. Místní kampelička byla na podzim 1948 zlikvidována. Na jaře roku 1949 Krajský Národní Výbor podal návrh na sloučení Horních a Dolních Domaslavic. Tento první pokus o slučování obcí ale obě obce odmítly. Také následné podzimní jednání představitelů kraje a okresu se zástupci obou obcí nevedlo k výsledku a tak si naše obec uchovala samostatnost ještě na dalších 31 let.

Bourání Klimšova domku (zatopeno)	Horákův hostinec (zatopeno)	Četnická stanice (zatopeno)	Lehnertův hostinec s kinem a obchodem V.Koloničného (zatopeno)

Budování obce po napuštění přehrady

Nově budované centum obce s hasičskou zbrojnicí

Následkem stavby Žermanické přehrady byla v roce 1956 obec opět rozdělena. Západní část obce D.Domaslavice a západní část obce Soběšovice, které byly od původních obcí odděleny vodou přehrady, se spojily v novou obec, Lučinu. Autorem tohoto názvu byl požární velitel Josef Nogol. Východní část obce si ponechala starý název, Dolní Domaslavice. K ní byla připojena i část obce Dolní Tošanovice, osada Zavadovice a několik budov z obce Hradiště.

Na rozdíl od nové obce Lučina, kterou nově postavila správa přehrady, zbylá část Dolních Domaslavic přišla o většinu své občanské vybavenosti. Vody přehrady pohltily nejenom okresní silnici, ale také celé centrum obce kolem ní - hasičskou zbrojnici, prodejnu Jednoty (bývalá Budoucnost) Horákovu hospodu, Lehnertovu hospodu s kinem a obchodem V Koloničného, prádelnu, pekárnu F.Adámka, četnickou stanici, hřiště, zámek se dvorem, kovárnou a lihovarem, a mnoho domů či zemědělských usedlostí. Stát sice v obci postavil novou školu, ale vše ostatní si museli zdejší občané budovat svými silami znova. 
V roce 1963 byla dokončena stavba nové hasičské zbrojnice a nové prodejny Jednoty v centru obce.Na břehu přehrady byl přestavěn domek K.Chroboka na pohostinství „Rybářská chata“ zvané Rybárna.(dnes již neexistuje) V roce 1965 následuje hřiště u nové školy, v  roce 1971 smuteční síň (dnes přestavěno na Penzion Pohoda). V roce 1967-69 proběhla stavba nové evangelické kaple na Volovci ,v roce 1975 otevírají zahrádkáři svůj "dům ovocnářů", který vznikl přestavbou farské stáje a stodoly určené k demolici.V suterénu hasičárny je zřízena mandlovna.

Počátkem 70-tých let je vybudováno veřejné osvětlení a v roce 1971 se začalo se stavbou nového budovy MNV (Obeního úřadu). V ní je umístena navíc pošta, telefonní ústředna, matrika s obřadní síní a širokoúhlé kino. V druhé polovině 70-tých let se buduje veřejný vodovod, budova Sokolovny s šatnami a v roce 1980 je otevřena další prodejna Jednoty na Volovci.

nová výstavba domů na Volovci	stavba budovy obeního úřadu	Smuteční síň (dnes přestavěno na Penzion Pohoda)	na břehu přehrady začala výstavba chat a rekreačních zařízení

Na přelomu 70/80 let má tak naše obec zpět vybavení a služby o které přišla při výstavbě přehrady.Patří za to dík všem místním občanům kteří tyto stavby postavili a odpracovali mnoho brigádnických hodin zdarma.
 V roce 1979 proběhlo neúspěšné jednání o integraci Soběšovic a Dolních Domaslavic do většího celku. Hned následující rok byla naše obec spolu se Soběšovicemi a Žermanicemi i přes nesouhlas občanů začleněna pod "rozvojovou obec Lučina". Předsedou MNV integrovaných obcí byl od roku 1981 Karel Žák a tajemníkem Emanuel Řehák. Dokončuje se ještě vodovod a Sokolovna, ale ztráta samostatnosti obce se projevuje v útlumu při zvelebování obce.

Obec po sametové revoluci

V listopadu 1989 prošla naše společnost historickým přelomem od komunismu k demokracii. V naší obci tento přerod dal možnost osamostatnění, čehož naší občané využili dezintegrací  od střediskové obce Lučina a vznikl opět samostatný národní výbor obce Dolní Domaslavice.

Římskokatolická církev				Slezská církev evangelická a. v.
Farnost Domaslavice				Farní sbor Třanovice
	Církev adventistů sedmého dne
		Sbor Vojkovice

Církev adventistů sedmého dne

Sbor církve adventistů sedmého dne Vojkovice 74 739 51 Ing. B.Th. Vlastimil Fürst kazatel sboru web: www.vojkovice.net

Adventisté s.d. tvoří společenství křesťanů s cca 15 500 000 členů sdružených v 51 919 organizovaných sborech v působností ve 205 zemích světa. V současné době provozuji školní zařízení všech stupňů (5 554), nemocnice a sanatoria (162), kliniky (313), domovy důchodců a sirotčince (127), nakladatelství a tiskárny (57), rozhlasové stanice (2 283) a televizní programy (1 681 týdně). Snad nejznámější celosvětovou složkou této církve se však stala humanitární organizace ADRA (Adventistická organizace pro pomoc a rozvoj), která si klade za cíl alespoň malou měrou přispívat ke zlepšování životních podmínek chudých, hladových či nejrůznějšími katastrofami postižených lidí, a to bez ohledu na rasu či náboženské vyznání.

Církev adventistů s. d. se hlásí ke krédu prvokřesťanské církve a velice si váží reformačního procesu reprezentovaného např. Johnem Wyclifem, Janem Husem či Martinem Lutherem. Toto společenství vyrostlo z výše uvedených duchovních proudů, které vyvrcholily pochopením skutečností II: příchodu Ježíše Krista na naši Zemi, který ukončí dějiny hříchu, bolesti a smrti a nastolí novou, věčnou epochu lidských dějin – Boží království. I když v celém tehdejším křesťanském světě můžeme nalézt ohniska zdůrazňování aktuálnosti výše uvedeného příchodu Ježíše Krista, která působila zcela nezávisle na sobě, největší rozmach v tomto směru zaznamenaly USA, kde se ke hnutí reprezentovanému baptistou farmářem Williamem Millerem hlásilo tehdy 4 % všech Američanů. Po celé zemi se kolem roku 1844 začaly utvářet skupiny bohabojných křesťanů z různých, převážně protestantských, církví, které spojovala ryzí víra, systematické studium Bible, poznání, že sobota je biblický den Páně, a přesvědčení, že nastal poslední úsek lidských dějin.

Toto hnutí vyústilo v roce 1863 ve vytvoření církevní organizace adventistů s. d. Členové této církve pokládají Bibli (Starý i Nový zákon) za jediné a naprosto dostatečné pravidlo své víry. Věří, že principy, rady a doporučení obsažené v Bibli nesou punc dopisu Boha jako stvořitele a laskavého spasitele člověku. Z tohoto důvodu by tyto principy měly prostoupit každou oblast lidského života včetně životosprávy, a tak se projevit v celém životním stylu. Nepochybují o tom, že spasení je Boží dar, který si nelze ničím zasloužit. Uvědomují si však, že pravá láska k Bohu se projevuje poslušnosti vůči jeho slovu, a proto se snaží žít v souladu s Božím zákonem. V této souvislosti mají na zřeteli, že může nastat situace, která vyžaduje poslušnost Bohu na úkor poslušnosti lidí. Proto členové této církve byli, a v některých částech světa ještě jsou, všemožně omezováni a perzekuováni. V bývalém východním bloku měli např. výrazně omezen přístup ke vzdělání. Nejkrutější perzekuce byli nuceni snášet za stalinské éry v bývalém SSSR. Jak kruté to bylo pronásledování svědčí následující skutečnost. Statistiky uvádějí, že k výkonu trestu do nejrůznějších nápravných zařízení muselo v létech 1929 – 1952 nastoupit, vyjma prostých členů, přes 3 000 kazatelů a sborových činovníků tohoto společenství. Do svých domovů se však po vypršení svých trestů z tohoto počtu vrátily pouze 4 osoby. Jsou zastánci úplné odluky církve od státu, což důsledně uplatňují také ve finančním zajištění své činnosti. Veškeré mzdové a provozní náklady jsou hrazeny dobrovolnými dary členů.

Na území dnešní České republiky toto společenství působí od r. 1892. Svěcení soboty má v našich zemích hlubokou tradici, která se datuje již od 13. stol. a. l, a proto mnoho lidí bylo ochotno o této otázce přemýšlet. Adventisté v ČR si hluboce váží odkazu křesťanských reformačních proudů, které žily a pracovaly v naší zemi, především pak Jednoty bratrské. Členové právě jmenovaného společenství vynikali svým úsilím o čistý a opravdový život. V současné době má CASD na území naší vlasti kolem 8 000 členů, kteří se scházejí ve 170 sborech a skupinách. Členové tohoto společenství v naší zemi provozuji dům s pečovatelskou službou, středisko korespondenčních kurzů, nakladatelství, rozhlasové studio a teologický seminář. Pořádají rovněž kurz „Za 5 dnů nekuřákem“, protistresový seminář, kurz k upevnění manželského svazku či kluby zdraví.
Adventisté v naší obci byli převážně oni „tiší Země“, o kterých se zmiňuje Ježíš Kristus ve svém slavném kázání „Na hoře“. Prvním adventistou sedmého dne v naší obci byl pan Adolf Žurek. S adventním poselstvím se seznámil kolem roku 1915 při své práci co by horník na ostravské šachtě  „Trojice“. Adventisté v naší obci tvořili skupinu při sboru v Mistřovicích a později při sboru v Havířově. V roce 1921 14 členů této církve založilo v naší obci samostatný sbor, který se scházel v prostorách rodinného domku pana Guziura Karla st. Počet členů tohoto sboru zanedlouho dosáhl počtu 47 osob. V roce 1939 se sbor CASD v naší obci Dolní Domaslavice sloučil se sborem Vojkovice, který nabízel rozsáhlejší prostory s větším celkovým zázemím, než nabízely stávající podmínky.

Do dějin obce Dolní Domaslavice se svou službou snad nejvíce ze všech adventistů zde žijících zapsal pan Karel Guziur ml. Narodil se jako první ze 4 dětí Marie a Karla Guziurových. Již jako dítě mohl sledovat obětavou službu svých rodičů při správě sboru, který se u nich léta scházel. Tato skutečnost zřejmě předznamenala úsilí a neúnavnost, se kterou se věnoval veřejně prospěšné činnosti nejen v naší obci, ale i v sousední obci Soběšovice. Vyučil se zedníkem. Po II. svět. válce byl předsedou MNV Soběšovice. Po únorových událostech roku 1948 se stal, ač „nestraník“,  předsedou Sdružení dobrovolných hasičů, zahrádkářského  a včelařského spolku. Byl rovněž předsedou dohlížejícího výboru Jednoty v Soběšovicích, kde velkou část svého života také k žil.

Snad nejvíce se moc evangelia spolu s adventním poselstvím podepsala na životě pana Františka Vrubla. Tento muž byl známý svým vyhraněným ateistickým světonázorem, a proto byl pohoršením tehdejšímu veřejnému mínění naší obce. Pracoval jako natěrač vagónky ve Studénce. Byl velmi známý jako hudebník na zábavách, svatbách a pohřbech. Jako mladý hoch se zahleděl do své vrstevnice – služebné svých rodičů. Ta si však po přijetí evangelia spolu s adventním poselstvím nedovedla život se svým nápadníkem dost dobře představit. Proto svou situaci přednášela Bohu v nejedné vroucí modlitbě. Po přímém Božím oslovení, které, ač ateista, nemohl nechat zcela bez povšimnutí, se rozhodl popřát přesvědčení své snoubenky více sluchu. Přestože v té době byl nezaměstnaný, po zdlouhavých vnitřních bojích se rozhodl nastoupit stejný životní směr, jako jeho manželka. Ježíše Krista, jako svého osobního spasitele si tak zamiloval, že byl pro něho ochotný učinit jakoukoli oběť. Přestal hrát na zábavách a svatbách. Jako vyučený řezník se vzdal své jediné obživy. Jeho nově nabyté přesvědčení nezlomily ani povodně, které mu v létech 1924 – 1926 zaplavily 3 ha půdy. Bydlel totiž na břehu řeky Lučiny. Během své nezaměstnanosti se naučil plést koše a touto činnosti se živil až do své smrti. Při své práci nemohl mlčet o tom, co pro něho víra v Ježíše Krista znamenala. Byl rovněž jedním ze 2 zakladatelů „Vojkovické dechovky“, která působí ještě i dnes a svou činností se stala známou i za hranicemi naší republiky.

Z prostředí naší vesnice a zdejšího sboru tohoto společenství vzešli 2 kazatelé evangelia. Někteří z nás si možná ještě vzpomenou na jména: Alois Žurek a Ludvík Svrček. Také oni svým dílem přispěli ke získání ztracené naděje a smyslu života nejednoho muže či ženy žijícího v naší zemi.

Přesto, že toto křesťanské společenství bylo v naší zemi v průběhu II svět. války i v průběhu budovatelských let na určitou dobu státním zřízením zakázáno, činnost této církve není v naší obci pouhou historií.Věřím, že praktický život členů tohoto uskupení nejen byl, ale také i bude ku prospěchu obyvatel a veřejného života naší nevelké obce.

Slezská církev evangelická augsburského vyznání

Farní sbor Slezské církve evangelické a.v. Třanovice 91 73953 Tel.: 558 696 162, 777 009 282 Mgr. Tomáš Tyrlík, sborový pastor Mgr. Daniel Waclawek, seniorátní vikář email: web:  www.tranovice.sceav.cz

Obce Dolní a Horní Domaslovice se v písemných pramenech poprvé připomínají roku 1305, Volovec pak roku 1604. V době reformace náležel evangelíkům kostel v Domaslavicích, máme zprávy, že v tomto sboru působili dva stejnojmenní faráři jménem Řehoř Nicius, patrně otec († 1602) a syn († 1653). S nástupem rekatolizace byl kostel dne 25. března 1654 evangelíkům odebrán. Skoro až do konce 17. století však zůstala domaslovická farnost převážně luterská. R. 1709 se zbylí domaslavičtí evangelíci připojili ke „kostelu milosti“ v Těšíně, po tolerančním patentu pak přešli do sboru v Dolních Bludovicích. Od roku 1950 pečoval o domaslavické evangelíky třanovický sbor, později náleželi evangelíci z Dolních Domaslavic a Volovce ke sboru v Třanovicích jako kazatelská stanice. Bohoslužby se zde konaly každou první sobotu v měsíci v 18 hod a 1x měsíčně v neděli.

2. ledna 1960 zrušil ústně(!) církevní tajemník ONV v Místku místní kazatelskou stanici a zakázal bohoslužby v domě Fr. Žvaka, na něž přicházelo na 30 osob (v první sobotu v měsíci se tam konaly i biblické hodiny). Odvolání sboru byla bezvýsledná. O oficiální reaktivaci domaslovické kazatelské stanice žádalo třanovské presbyterstvo roku 1968. Současně byla r. 1967 zahájena generální rekonstrukce kaple. Stavbu vedl presbyter (a později kurátor) sboru v Třanovicích Stanislav Niemczyk. Všech dobrovolných, zdarma odpracovaných hodin na stavbě bylo 6175. A tak mohl v neděli 28. září 1969 ve 14.00 hod otevřít biskup Cymorek v Dolních Domaslavicích novou evangelickou a.v. modlitebnu a předat ji k užívání. Hostem zde byl mj. i slovenský farář Mikuláš Mitaľ z Brezové pod Bradlom, dostavili se dokonce i předseda a tajemník Místního národního výboru.Jelikož bylo shledáno, že kaple se hřbitovem stále právně patří sboru v Dolních Bludovicích (Třanovický sbor je však měl na základě rozhodnutí ONV z 24.9.1969 v užívání), vyšlo bludovické sborové shromáždění třanovickému sboru vstříc a v červenci 1970 se vlastnictví vzdalo.

původní evangelická kaple v D.Domaslavicích		momentky ze stavby dnešní kaple

V dubnu 1970 byla podána žádost o rozšíření místního hřbitova o 10 arů, věnovaných Karlem Niemczykem. K rozšíření hřbitova však nedošlo. Roku 1972 byl pozemek oplocen, r. 1976 byla natřena střecha, r. 1992 byla kaple vymalována, r. 1994 byla natřena střecha a okna kaple, r. 1997 provedena plynofikace.

V 70 letech se již nekonaly biblické hodiny, v soukromých domech však nadále probíhala modlitební shromáždění. (Tato shromáždění probíhají až dodnes.)

Roku 1989 bylo vzpomenuto 20 výročí posvěcení kaple, kázal pastor Stanislav Pietak. O deset let později kázal na slavnostních bohoslužbách u příležitosti 30. výročí posvěcení kaple bp. Vladislav Volný, který v Domaslavicích prožil mládí.
V současnosti se zde konají bohoslužby v 1 a 3. neděli v měsíci, a to ve 13.30 hod.

Římskokatolická farnost Domaslavice

Fara a farní kostel svatého Jakuba Většího se nachází na pomezí Horních a Dolních Domaslavic a tvořily kdysi společné centrum obou Domaslavic. Dvorem fary dokonce prochází katastrální hranice obcí. Vlivem výstavby přehrady koncem 50-tých let začaly vznikat nová centra obcí a kostel s farou se postupně stával periferií. Zásluhou současného faráře otce Jana a farníků však kostel v posledních letech prochází nejenom postupnou rekontrukcí, ale stává se také opět duchovním centrem kde se střetávají obyvatelé obou Domaslavic i dalších obcí Soběšovic, Lučiny a Dolních Tošanovic.

Kotakt: otec Mgr. Jan Vecheta Římskokatolická farnost Domaslavice                                   Horní Domaslavice 10 73951 tel:     552321838 mob:  777610967 email: web: http://farnostdomaslavice.wz.cz/

Od r. 1654 spravovali domaslavskou farnost:

oprava farního kostela v roce 1940

P. Adam Maxmilian Jelen (1654-1667),
P. Adam Vojkovský (1667-1685),
P. Pavel Sedlický (1685-1700),
P. Stanislav Gazda (1700-1716),
P. Václav Madey (1715-1732),
P. Valentin Kluska (1731-1759, uvádí se též jako P. Walentin Klasides),
P. Adam Jan Nepomuk Grzegorzek (1759-1785),
P. František Brudna (1789-1803),
P. A. J. Gerich (1803-1814),
P. František Grel (1814-1823),
P. Ondřej Prutek (1824-1836),
P. František Kráčmer (1836-1844),.
P. Filip Habernal (1844-1868),
P. Jan Bitta (1868-1873),
P. Josef Goril (1873-1876),
P. Jan Goril (1876-1886),
P. Jan Ježíšek (1887-1897),
P. František Skotnica (1898-1911),
P. Julius Petr (1913-1925),
P. František Havlas (1926-1957),

P. Evžen Kalisch (1957-1959), zemřel 14.8.2005 v Jablunkově,
P. Antonín Rabel (1959-1962),
P. Ladislav Mikulec (1962-1972),
P. Emil Aleš Gwuzd, OSB (1872-1985), bývalý převor kláštera v Praze-Břevnově,
P. ThDr. Vladimír Poláček (1986-1990), pak odešel do Prešova, kde vykonával funkci děkana na bohoslovecké fakultě,
P. Ing. Pavel Vácha (1990-1994), do r. 2006 sloužil v Ostravě-Kunčičkách, nyní v důchodu,
P. Rudolf Swienczek (1994-1995) z Morávky spravoval farnost excurendo, nyní ve Frenštátě p. R.,
P. Msgre. Doc. ThDr. Vladimír Poláček (1995-2004), pak působil v Místku, zemřel 2.5.2009,
P. Mgr. Jan Vecheta (2004-…).

oslava 40-ti let kněžství děkana Františka Havlase			Msgr. Onderek mezi členy kostelního sboru

Zděný farní kostel v Domaslavicích (300 let: 1745 – 2005)

Podle lidové tradice stával kdysi na „Vidíkově“ dřevěný kostelík. Ten však časem ztrouchnivěl a silný vichr, který často vál na Vidíkově, dokončil dílo zkázy tohoto pradávného kostelíka, jemuž jako patron byl vybrán sv. Jakub starší (nebo též Větší).Domaslavští se rozhodli postavit nový dřevěný kostel trochu níže, na místě, kde nyní stojí farní kostel. Možná, že tento dřevěný kostel patřil k nejstarším kostelům na těšínsku, o čemž svědčila stará křtitelnice, jejíž kovové víko mělo mít na sobě letopočet 1305. Ale zcela jisté je datum 1447 a to proto, že je k tomuto datu uváděna farnost Domaslavice. Za časů reformace byl kostel v rukou protestantů. Dne 15. března 1654 byl opět vrácen katolíkům.

 
V roce 1739 se začalo se stavbou kostela z pevného materiálu, tedy zděného, protože starý, dřevěný kostel byl už nahlodán zubem času a nestačil pojmout tehdejší farníky. Nový kostel byl stavěn tak, že podél všech čtyř stran dřevěného kostela byly vykopány základy a vzneseny stěny vzhůru, zatímco v dřevěném kostele, uvnitř zdí, se konaly stále bohoslužby. Stavba měla i své potíže. Dva patroni (protestanté) Jan Jiří Rusecký z Eywanu, pán na Dolních Tošanovicích, a Erdman baron Markolowsku z Perštýna a

Žebráku, pán na Horních Tošanovicích, nechtěli platit částky, které je jako patrony kostela zavazovaly a dokonce si přizvali tehdejší znalce z oboru tesařství, Jiřího Valíčka a Jakuba Skarabelu, aby dokázali, že dřevěný kostel ještě na tom není tak špatně, a že nový kostel není třeba stavět. Světská a církevní vrchnost však nesdílely jejich názor a tak museli i oni, ač neradi a po létech, nakonec ustoupit a požadovanou částku zaplatit. Tím se vysvětluje, proč stavba trvala šest let a postupovala dosti pomalu. Naopak jiný spolupatron, a těch bylo ve farnosti více, pan Jiří Harasovský z Harasu, pán na Horních Domaslavicích, energicky podporoval stavbu a nebyl skoupý na groš.

Stavba zděného kostela byla ukončena r. 1745 a později se pořizovalo vnitřní vybavení. Kostel byl postaven, ale bez věže, která byla dostavěna v r. 1806. Posvěcení nového kostela se konalo 12. srpna 1759. Světil jej vratislavský kníže – biskup Schaffgotsch (podobně jako několik dalších zděných kostelů na těšínsku). V době, kdy se stavěl zděný kostel, byl v Domaslavicích farářem velmi horlivý kněz a farář P. Valentin Klasides, od r. 1732 do r. 1759.

Z dřevěného kostela se zachoval jedině obraz sv. Filipa a sv. Jakuba, který se původně nalézal v boční dřevěné kapli, postavené na epištolní (pravé) straně, kterou dal v XVII. století (před r. 1688!) postavit Filip baron Saint Genois. Ještě r. 1808 byl v této kapličce zvon s gotickým nápisem „Ave Maria gratia plena“, o němž však dnes již nemáme žádnou zprávu.
Nový kostel byl zasažen požárem od Dřevěné fary v roce 1773, dne 30. března, kdy farář P. Adam Jan Nepomuk Grzegorzek jel rychle zaopatřit nemocného pana Janušovského na Dolní Domaslavice a v maštali zůstal starý, slepý kůň, který kopl do zapomenuté lampy a tak začal požár. Při tom shořely na faře i všechny matriky, dokumenty a knihy.

Za P. Josefa Angela Gericha, v roce 1806 byla postavena věž kostela. Její báň, podle zápisu ve věžní báni, měla být měděná a pozlacená a též kříž měl být ozdoben a pozlacen. O tom se však již nemůžeme na vlastní oči přesvědčit, ani o tom, jak vypadal tehdejší zděný kostel z roku 1745. Došlo totiž k požáru v roce 1892 (25. 8.) za pana faráře P. Jana Evangelisty Ježíška. Z pamětní listiny, uložené do báně na věži nynější, z 30. 9. 1893, kdy byl kostel postaven a upraven do dnešní podoby, se dovídáme:„To před rokem, dne 25. srpna 1892 v noci okolo 10. hodiny večerní vypukl požár a za krátkou chvíli všecké farní budovy i drahý stánek Boží stály v hrozném ohni. Zhoubný živel požíral neodolatelně vše, až nám zanechal jen pustotu a zříceniny. O jak přehrozný, srdce rozrývající byl pohled, když padající zvony poslední krát zahučely a kříž na věži chrámové se zvolna skláněl až spadl. A my tu stáli se sepjatýma rukama, plačíce a hořekujíce při spáleništi, jako Jeremiáš s židy nad shořelým Jerusalémem. Co z nás bude? Kam se podíme? Jak zase kostele, jak věže, jak zase potřebných budov farních nabudeme? A hle! Když židé teprve po 70 letech mohli na novo budovat město a chrám Páně, nám poskytl Otec nebeský, který umí ranit, ale též konejšit, té nezasloužené milosti, že sotva je po roku a již k radostnému konci se blíží stavba kostela a farních budov. A co je příčinou tohoto radostného obratu? Nic jiného, než učinlivá, obětavá láska křesťanská k bližnímu, kterou předobrý Bůh nám dobrodince hojné vzbudil a nám pomáhal.“ napsal P. Ježíšek, vlastenecký kněz a tehdejší farář.

Jeho nástupci pokračovali ve zvelebování farního kostela. P. František Skotnica na počátku našeho století nechal kostel vymalovat, vydláždit a pořídil obrazy křížové cesty a Boží hrob. V létech 1975 – 1985 byl zde farářem P. Aleš Emil Gwuzd OSB, bývalý převor kláštera sv. Markéty v Praze – Břevnově, který provedl opravu a úpravu kostela do dnešní podoby.
Kostel žije a umírá s farností, s tím živým chrámem Božím. Mnoho historických budov v Domaslavicích už skončilo svůj „život“ a není po nich stopy. Třistaletá stavba kostela „žije“ dál a slouží věřícím.

farníci s otcem Janem probouzejí kostel do nové krásy

ČLENOVÉ SBORU 1933 ( 25 LET HASIČŮ V D.DOMASLAVICÍCH )

Třetí řada stojící zleva: 1. …??? 2. Peter Jan (D.Domaslavice) 3. Kulhánek Jaroslav (Horní Domaslavice) 4. Vrubel (D.Domaslavice) 5..???  6. Tvrdý ( D.Domaslavice) Druhá řada stojící zleva: 1. Mintěl František (D.Domaslavice). 2. Dudek Jan (Volovec) 3. Kališ Ludvík (D.Domaslavice) 4. Guziur Teodor (Volovec)  5. Menšík Daniel (Volovec) 6. Junga Josef (Soběšovice) 7. Šimík (Kocurovice)  8. Sikora  9. Baran  10. Oborný Buhuslav (Volovec) První  řada sedící zleva: 1.  …???   2.  …???    3. Dudek Josef  (Volovec) 4. Obluk Josef  (Volovec) 5. Nogol Josef (Kocurovice) VELITEL 6. Lenert Alois (D.Domaslavice) STAROSTA SBORU  7. Buchta Karel (D.DOmaslavice) MÍSTOVELITEL 8. Kulhánek Viktor -Zakladatel sboru     9. Bartek Štěpán (Volovec) 10. Gleta (D.Domaslavice) 11. Kubína (Volovec) Ležící trubači zleva: 1. ...???   2. Junga Ondřej (Volovec)   Hasiči mají na hlavách přilby tzv. moravského nebo vídeňského typu, na klíně drží slavnostní sekerky, vpravo sedící drží trubku signálku, ležící drží trubky burcovky neboli harcovky.

Výbor SDH  1937

Sedící zleva:1. Kulhánek Viktor 2. Buchta Karel (VELITEL) 3. Lenert Alois (STAROSTA SBORU) 4. Nogol Josef 5. Ravčuk (Ředitel školy v Horních Domaslavicích)  6. Obluk Josef Stojící zleva: 1. Bernatík 2. …??? 3. Mintěl František 4. Dudek Josef  5. Koběluš Josef 6. Junga Ondřej  7. Junga Josef

Mužské družstvo koncem 60-tých let

Stojící zleva: Václav Guziur, J.Janša, Bohuš Tyč, Jan Junga, Václav Sikora Dřepící zleva: Pavel a Josef Suškovi, Robert Jasiok

Sbor v roce 1974

sedící zleva:            Albert Guziur,Josef obluk, Daniel Menšík, Viktor Kulhánek (zakládající člen sboru), Augustin Oborný,                               Bohuslav Oborný, Bedřich Guziur 1.řada stojíci zleva:  Marie Guziurová, Barbora Nytrová, Bedřich Pindur, Jiří Oborný, Bronislav Očadlý (starosta sboru), Albín Duda,                               Františka Lašová (kmotra motorové stříkačky v r. 1938), Ludvík Kališ, Josef Lysek, Jan Junga 2.řada stojící zleva:  František Skulina, Alfons Nytra, Alžběta Skulinová, Jiří Skulina(velitel sboru), Pavel Postůvka, Václav Guziur,                               Emilie Pichová, Anna Skarková, Ivan Němec

Soutěž v Těrlicku

1.řada zleva: Jiří Skulina, Roman Guziur, František Skulina 2.řada zleva: Břeťa Valošek, Bětka Skulinová, Lída Guziurová, Miluška Piechová, Jarka Glozertová, Jarek Janša, Václav Guziur

Ženské družstvo koncem 70-tých let

Stojící zleva:Jarka Hanková, Jarka Mojžíšková, Jiří a Marcela Skulinovi, Emílie(Miluška)Piechová - velitelka družstva žen Dřepící zleva: Stanislava Moravcová, Jarka Glozertová (dnes Mikulová), Milada Lehnertová, Alžběta (Bětka) Skulinová Mirka Bočková (Chrobočková) Ležící zleva:   Božena Skulinová, Květka Moravcová (Recmanová)

Mladí hasiči 1983 - vedoucí Václav Junga

stojící zleva: Lucie Tesarčíková, Daniel Goj, Marek Bělava, Iveta Svobodová, Ivana Valošková, Pavlína Tesarčíková dřepící zleva: Antonín Skulina, Blanka Tesarčíková, Jiřina Skulinová, Jana Jungová, Anna Skulinová

Oslavy 80-ti let sboru v roce 1988

 Námětové cvičení počátkem 90-tých let

 Cvičení se zůčastnily D.Domaslavice, Soběšovice, Žermanice, Lučina, H.Bludovice a Bruzovice.

Cvičení s SDH Dětmarovice  v roce 1995

 Devadesátá léta - soutěž na hřišti za školou

Ženské družstvo koncem 70-tých let

 Oslavy 70-ti let sboru v roce 1978

Družstvo mladých hasičů  1983 

Mladí hasiči na táboře

Pohárová soutěž 1989

CAS 15/2200 - M 2 R Mercedes-Benz ATEGO 4x4

Cisternová automobilová stříkačka CAS 15/2200 - M 2 R(Z) Mercedes-Benz ATEGO 4x4 je určena k přepravě požárního družstva s příslušenstvím potřebným k provedení požárního zásahu vodou nebo pěnou a při použití nízkého nebo vysokého tlaku vody.

TECHNICKÉ ÚDAJE

Rozměry vozidla:
Délka (bez lanového navijáku)     7 070 mm
Šířka    2 550 mm
Výška při pohotovostní hmotnosti    3 150 mm
Světlá výška při celkové hmotnosti    250 mm

Hmotnosti vozidla:
Provozní    8 410 kg
Celková    11 000 kg

PODVOZEK
Typ     ATEGO 1118 AF 4x4
Typ motoru    naftový, přeplňovaný, chlazený vodou
Výkon motoru     130 kW/2 200 min-1
Motor splňuje emisní normu EURO 4
Náhon     4x4
Převodovka     mechanická, 6 stupňů vpřed, 1 vzad
Brzdový systém    dvouokruhový, vzduchový s ABS
Napětí elektrického systému    24 V (2 akumulátory 12 V 115 Ah)
Objem palivové nádrže    75 l
Maximální rychlost vozidla    100 km/h

KABINA
Typ     čelní, sklopná
Počet míst k sezení    1 + 5

NÁDRŽE:
Nádrž na vodu    2 200 l
Nádrž na pěnidlo (alternativně) 200 l

ČERPACÍ ZAŘÍZENÍ
Nízkotlak:
Jmenovitý průtok vody    1 500 l/min
Jmenovitý pracovní tlak    1,0 MPa
Jmenovitá sací výška    3,0 m

Vysokotlak:
Jmenovitý průtok vody    250 l/min
Jmenovitý pracovní tlak    4,0 MPa
PRŮTOKOVÝ NAVIJÁK
Rozměry hadice    DN 25/60 m
Proudnice    pistolová s možností regulace
průtoku a výstřikového kužele
Jmenovitý průtok    200 l/min

Přenosná motorová stříkačka PS 12 

SBOR DOBROVOLNÝCH HASIČŮ DOLNÍ DOMASLAVICE /zal. 1908/ Výbor: Rostislav Šimek        starosta sboru Jaromír Ficek     náměstek starosty sboru Stanislav Uhlíř              velitel David Šipkovský jednatel Stanislava Moravcová pokladník Daniel Šimek referent pro materiál a techniku Květa Skulinová vedoucí mládeže Kamil Pich Jitka Pnioková Revizní komise: Karel Janczar Slavomír Bělava Karel Skulina Technika: Cisternová automobilová stříkačka CAS 15/2200 (výrobce THT Polička) na podvozku Mercedes-Benz ATEGO 1118 AF 4x4 Požární přívěs s motorovou stříkačkou PS12

www.sdhdolnidomaslavice.estranky.cz

Současné fotogalerie  Technika  Historie SDH do r.1956  Členové sboru Historická stříkačka  Historie SDH od r.1956  Historické fotogalerie 1  Historické fotogalerie 2  Historické fotogalerie 3

Pro případ totální ropné krize a absolutního nedostateku pohonných hmot je náš sbor vybaven ruční koňmo taženou stříkačkou.

Tato stříkačka není ta původní z roku 1908, ale byla zakoupena počátkem 70-tých let v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Technické parametry:

Výkon pohonu - 2HP (końské síly) 

Výkon pumpy -  4 urostlí hasiči

Tato stříkačka má také své družstvo, které minimálně každých deset let  při oslavách výročí sboru předvádí požární útok.

Požární útok provedený starou ruční stříkačkou v roce 1978

Starty do stavu manželského

Družstvo historické stříkačky po provedeném požárním útoku v r 1988

Hasičské družstva

Cvičení v Dolních Domaslavicích

Soutěž v Soběšovicích

 Pohár v Těrlicku

Hasiči v nových podmínkách

Stavba nové hasičské zbrojnice

Prvním a nejdůležitějším úkolem nového výboru požárního sboru byla stavba nové požární zbrojnice. Dlouho byly vedeny spory o místo, kde zbrojnice má stát. Takto se samotná stavba oddalovala. Nakonec všichni uznali, že není lepšího místa, než to, na kterém požární zbojnice dnes stojí. Stavba byla zařazena do akce „Z“ a byla stavěna svépomoci. Základní kámen k výstavbě nové zbrojnice byl položen 18. 9. 1960. Při stavbě se vyskytovaly velké těžkosti, nejvíce v náboru pracovních sil. Všichni muži byli totiž zaměstnaní v průmyslu, z práce dojížděli pozdě. Takže zbyli jen duchodci a ženy z domácnosti. Na nich stavba stála. Zaměstnaní dělníci zase pomáhali v době volna, pracovali o nedělích a svátcích, dávali část své dovolené ve prospěch stavby. Také členové MNV nezůstali stranou. Nejobětavějším z nich jak v práci tak i v technickém vedení byl Josef Lysek, předseda technické komise. Svými brigádami vypomohli i žáci místní školy se svými učiteli. Výpomoc nabídly i okolní hasičské sbory z Lučiny a Soběšovic, jejichž členové pomáhali přizednických pracích při zdění budovy. Členové sboru v Dolních Domaslavicích nezůstali pozadu. Ti se činili nejvíce, nechyběli na žádném úseku, při žádné práci na stavbě.Stavba zbrojnice byla poedána do užívání při příležitosti 55. výročí trvání hasičské organizace v Dolních Domaslavicích 18. 8. 1963.

Hasičská zbrojnice s vozem TATRA 805

Za dobu tří let bylo na stavbě odpracováno místními občany 6.441 brigádnických hodin. Hodnota stavby byla 350.000 tehdejších Kčs. Z této částky dodal ONV 217.783 Kčs, zbytek, to je 132.217 Kčs, byl uhrazen brigádami. Později hasiči v prvním. poschodí Hasičského domu zrekonstruovali prostory na kulturní místnost a kuchyni. Obojí je dodnes plně využíváno nejen pro schuzovací činnost hasičů, ale i pro různé společenské a soukromé akce i nečlenů hasičského sboru. V roce 1962 dostal hasičský sbor nový nákladní automobil TATRA T805.

 V prosinci roku 1962 byl již po sedmé zvolen do čela výboru Daniel Menšík, který za to, že svou funkci vykonává dobře a spolehlivi, byl všemi členy spolu se zakládajícím členem Viktorem Kulhánkem navržen na čestné vyznamenání. Ostatní členové výboru se často měnili, skoro každým rokem. Sbor mil v roce 1965 100 členu, z toho 18 žen.

 V souvislosti s oslavami 55. výročí vzniku hasičské organizace v Dolních Domaslavicích se rovněž bilancovalo, kolikrát za tich 55 let svého trvání zasáhl poi požárech. Konstatovalo se, že se to nedá přesně zjistit, protože nikdo nevedl kroniku sboru a „ohně“ nezaznamenával. Jisté však je, že hasičský sbor zachránil před zkázou velké hodnoty. V  obci od roku 1918 do roku 1963 podle zápisu v obecní kronice vypuklo čtyřicet požárů., např.požár budovy na Fižovicích u kostela nebo Tvardkovy chalupy u Valoška. Dále dolnodomaslavický sbor zajížděl k požárum i do sousedních obcí. O bývalém povozníkovi sboru, Františku Lehnertovi starším, který jezdil se stříkačkou s koňmi vo, se vypráví, že v době, kdy často hořelo, spával oblečen, aby byl se stříkačkou první u ohně.
 Aktivní byli mladí hasiči. Od roku 1963 pořádají pohárové soutiže požárních družstev, které měly dobrou sportovní úroveň. Na oblastní soutěži v Lučině se zúčastňovalo celkem 5 družstev domaslavského dorostu a 1 družstvo starších žáku.V roce 1974 ve 2. kole celostátní soutěže se dolnodomaslavické ženy umístily na 2. místi a získaly tak stříbrnou medaili. Pohár MNV Těrlicko získalo domaslavické smíšené družstvo na soutěži v Těrlicku.

V roce 1965 se začalo s výstavbou zábavního areálu v zahradě za požární zbrojnicí. Byl postaven taneční betonový parket, pódium pro hudebníky, sázely se stromky. Postupně byly postaveny prodejní stánky, ve spolupráci s rodičovským sdružením byly zhotoveny lavice a stoly. Dnes je areál plně využíván místním sborem pro pořádání karnevalu a zábav nejen pro občany, ale i návštivníky rekreaení oblasti Žermanické přehrady. Areál využívají k pořádání kulturních akcí ostatní složky v obci jako je rodičovské sdružení, Sokol aj.

	F.Lehnert, J.Burián	Sbor v roce 1974	Zakládající člen sboru V.Kulhánek - 1974

	Jádro hasičského sboru -sedmdesáta léta	Instalace topení - podmínka pořízení CAS zleva: Slávek Bělava Břeťa Valošek, Mirek Košař,Franta Skulina, Ota Tvardek, Brunek Očadlý, Vašek Guziur

Nová a současná historie hasičského sboru

Družstvo žen - přelom70/80-tých let

Hasičská organizace v Dolních Domaslavicích žila v nedávných letech a vlastně i v současnosti svým zaběhaným rytmem s tím, že jsou určité nuance od předešlého diní. V roce 1977 to byly přípravy na 70. výročí vzniku hasičského sboru. Na členské schuzi v srpnu tohoto roku byl ustaven organizační výbor pro uspořádání těchto oslav. Předsedou organizačního výboru byl zvolen Guziur Václav, jeden
z četných příslušníků velice starého a rozvětveného hasičského rodu nejen v Dolních Domaslavicích, ale i v okolních vesnicích. Oslavy se uskutečnily 23. a 24. eervna 1978.
        V roce 1984 odešli z výboru hasičského sboru dlouholetí členové a obětaví funkcionáři Albert Guziur z funkce pokladníka, na jehož místo nastoupil Bělava Slavomír. Albert Guziur vykonával funkci pokladníka 30 let. Dosavadní jednatel Guziur Bedoich po 26. letech předal jednatelství Kavíkovi. Po provedení integrace Dolních Domaslavic s jinými obcemi v roce 1980 byl utvořen místní výbor, v němž hasiči z Dolních Domaslavic měli zastoupení 3 členu. Úkolem výboru bylo řídit práci základních organizaci sloučených obcí: Žermanice, Soběšovice, Lučina a Dol. Domaslavice. Tím odpadlo řízení bývalého okrsku. Předsedou se stal člen hasičského sboru, podle tehdejší terminologie požárnického sboru, v Dolních Domaslavicích Václav Guziur.

Mladí hasiči - osmdesáta léta

 V roce 1989 odešel z funkce předseda sboru Očadlý Bronislav, který vykonával tuto funkci 21 let. Novým starostou byl zvolen Guziur Václav. Ten na výroční valné hromadě v lednu 1995 konstatoval, že celkově se práce dolnodomaslavských hasičů daří, alee přesto je co zlepšovat. Schází totiž družstvo žen a družstvo mladých.
    Spolupráce s jinými hasičskými sbory se prohlubovala i se sbory, které byly trošinku vzdálenější. Takto byla v roce 1987 uzavřena družba s hasičským sborem z Dětmarovic v okrese Karviná. V roce 1998 oslavil sbor 90. výročí svého založení. Dne 19.7.1998 jednatel hasičské organizace Jaroslav Kavík zpracoval z knih zápisu a pamětní knihy rámcový pohled na historii jeho sboru.
    Pokračovalo též technické vylepšování zbrojnice a hasičské techniky.V roce 1987 bylo pořízeno ústřední vytápění v prostoru garáží i kulturní místnosti. V roce 1988 byla získáno cisternové vozidlo CAS 25. Stará Tatra 805 byla vyřazena. V roce 1997 byla zbrojnice přebudována na plynové vytápění. Veškeré práce při rekonstrukci prostor na kulturní místnost i výstavbě ústředního topení provedli členové sboru zdarma.
  

Vozidlo CAS - LIAZ které sloužilo do nedávné doby

V porovnání s dřívějšími dobami došlo k jistému poklesu členské základny. Na počátku roku 2001 čítala členská základna sboru 76 členů, z toho 25 žen. Do 18. let bylo 5 členu.
Výbor měl 11 členů, zásahová jednotka 16 členů z toho bylo proškoleno k používání dýchací techniky 5 členu. Velitelem sboru a zásahové jednotky byl Karel Janczar, velitelem družstva Tomáš Oborný.

Pozoruhodně aktivní jsou mladí hasiči. Atraktivní jsou jim noční soutiže požárních družstev. Činnost kroužku mladých hasičů SDH byla obnovena v roce 2003. Pravidelně jednou týdně se schází 14 dětí z 1.-4. třídy základní školy. Náplní jejich schůzek je příprava na plnění disciplín celoroční soutěže Plamen. Soutiž je složena z následujících disciplín - požární útok, požární útok s pžekážkami, CTIF, štafeta CTIF, štafeta požárních dvojic, štafeta 4 x 60 m a závod požární všestrannosti. V zimě a na jaře děti plní Odznaky odborností preventista, kronikář, velitel, instruktor, zdravotník.
V rámci aktivit ve volném čase mladí hasiči se zúčastnili celostátní soutěže Požární ochrana očima dětí, do které se posílali obrázky, příběhy a básničky s hasičskou tématikou. Mladí hasiči uspořádali besedu s poíslušníky celní stráže a psovody. Vyhlásili sběr papíru a chystají brigádu v okolí Žermanické přehrady ke sběru odpadku po neukázněných a bezohledných rekreantech..Ve chvílích volna hrají hry, soutěží, kreslí, opékají párky. V roce 2004 absolvovali soutiže ve Starém Městi, na Lučině a v Nižních Lhotách. Celoroční práci ukončili v červnu Dnem her.

Jak je vidno, hasičský sbor v Dolních Domaslavicích má o své mladé nástupce dobře postaráno a v porovnání s mnohými hasičskými organizacemi našeho regionu zcela určitě nezajde na úbytě, jak se to již některým stalo. V těchto mladých hasičích je záruka, že oni úspěšně ponesou štafetu velice dlouhé hasičské tradice, jakou nemají žádné sbory v širokém okolí.

Při oslavách sta let sboru v r.2008 byl vysvěcen prapor i nový hasičský vůz

I v součastnosti je sbor v pilné práci. Byla provedena rekonstrukce hasičského domu - vyměněny okna, proveden nový nátěr fasády, instalovaná nová vrata. Připravovaný nákup nového vozu si vyžádal novou podlahu v garáži včetně jejího snížení a prodloužení pravých vrat

V roce 2007 nastal dlouho očekáváný okamžik. Obec zakoupila novou automobilovou stříkačku CAS15 na podvozku Mercedes-Benz. Sbor má tak po třech ojetinách (Praga RN, Tatra 805, LIAZ-CAS) poprvé novou požární techniku na úrovní doby.

V roce 2008 proběhly oslavy stého výročí založení.Sbor obdržel prapor jenž byl při těchto oslavách spolu s novým hasičským vozem vysvěcen

Mladí  hasiči	Nový vůz v akci	Hasiči v "plné polní"	Nová technika v zrekonstruované hasičské zbrojnici

Založení a činnost požárního sboru

Jan Stašek - první starosta hasičů v Dolních Domaslavicích

Vlastním podnětem k založení požárního sboru ve zdejší obci byl požár dřevěného domku hrobníka Barana v Horních Domaslavicích v roce 1907. Tento požár ohrožoval řadu soukromých i veřejných budov v okolí, jako obchod Františka Koláře, tehdejší budovu Jednoty, starou poštu, školu u kostela, faru, samotný kostel i hospodářské budovy. Tu si teprve naši předkové uvědomili, že je třeba novým způsobem zdolávat ničivý živel v obci.

A tak dne 9.ledna 1908 se sešli v hostinci Jana Staška v Dolních Domaslavicích místní občané a na ustavující valné hromadě byl založen první hasičský sbor v obci v počtu 34 členů. Prvním starostou sboru byl zvolen Jan Stašek, hostinský v Dolních Domaslavicích, velitelem František Kulendík, řídící učitel, podvelitelem František Palarčík z Horních Domaslavic, pokladníkem František Kolář, obchodník v Horních Domaslavicích a jednatelem Roman Filípek, správce školy na Volovci. Někteří členové byli ze Zavadovic a Dolních Tošanovic. Proto se usneslo na názvu Sbor dobrovolných hasičů v Dolních Domaslavicích a okolí. . V  této části Těšínska to byl první český sbor v regionu  Z jeho iniciativy a přímé pomoci byly založeny další české sbory a to v Komorní Lhotce, Dobraticích, Hnojníku, v Hor. A Dol. Tošanovicích,Oldřichovicích, Tyře, Řece, Stříteži, Třanovicích aj. Zde mladí členové dolnodomaslavického sboru  spolu působili k založení jmenovaných sborů, ať cvičením nebo jinými akcemi.

Nově zvolený výbor dolnodomaslavické hasičské organizace měl dvě možnosti. Přijat německé velení, a tak mít zajištěnu finanční pomoc proněmeckého hejtmanství, nebo ponechat si české velení a vzít na sebe celé finanční břemeno, které jistě nebylo malé. Sbor přijal druhou možnost, možnost obtížnější, ale čestnější. Vlastní financování, sami si zajistit potřebné peníze na všechny hasičské potřeby, které nutně sbor potřeboval, jako čtyřkolová stříkačka s příslušenstvím, výstroj a výzbroj pro třicet mužů. Ta v té době stála na 3.600 velice hodnotných rakouských korun. Přitom sbor dostal jako zemskou subvenci jen 600 K. Zbytek chybějících peněz se splácel, jak se dalo. Z darů jednotlivců, z příjmu ze zábav. Aby mohl sbor vyplatit firmě požadovaný obnos za stříkačku, musel si vypůjčit v místní kampeličce i peníze na Jana Staška.Ruční čtyřkolová stříkačka byla slavnostně dána do provozu již v roce 1908.

Zápis z ustavující valné hromady 9.ledna 1908				Hostinec Jana Staška

Koňmo tažená stříkačka - tato byla zakoupena počátkem 70-tých let v Kunčicích pod Ondřejníkem

Dovoz stříkačky k požárům byl zajišťován koňskými potahy za mírný poplatek sedlákům. Protože sbor neměl pro její uskladnění postaveno hasičské skladiště, byla tato stříkačka nejdříve v umístěna ve školní kůlně, později ve farské stodole a ve stodole pana Sojky. Bylo nutno uvažovat o stavbě hasičského skladiště neboli zbrojnice. Rok po založení sboru, v roce 1909, začalo se stavět první dřevěné hasičské skladiště, ještě bez věže. Pozemek pro stavbu daroval starosta sboru Jan Stašek. Bylo to vedle okresní cesty u domu Hynka Tvrdého, dnes v zátopovém pásmu přehrady. Skladiště bylo postaveno na betonových základech a stálo všehovšudy jen 1.000 rakouských korun. Také tento obnos půjčil sboru na své jméno Jan Stašek. Skoro všechny práce dělali členové zdarma. Před stavbou skladiště došlo ke sporům o místo, kde má stát. Dolnodomaslavští členové je chtěli mít uprostřed své obce, Hornodomaslavští zase chtěli, aby se stavělo na hranici obou obcí, na farských pozemcích. Většina členů však rozhodla ve prospěch obce Dolní Domaslavice.

Za první světové války činnost sboru ochabla úplně, většina členů odešla na vojnu a do války, ve sboru zůstali jen přestárlí, kteří byli přetěžování jinými povinnostmi v obci.

Hasiči za meziválečné republiky

Hasičský sbor v Dolních Domaslavicích při oslavách 25 let v roce 1933

Teprve po první světové válce nastalo zase oživení sboru. Přibývali noví členové z řad průmyslových dělníků. Ti zaváděli pokrokové novoty jako schůze, přednášky, nacvičovali divadlo, pořádali různé kurzy, zájezdy a samozřejmě i taneční zábavy.V roce 1919 měl sbor již 51 členů.  V této době lze pozorovat oživení činnosti sboru na poli kulturním i vzdělávacím. Členové výboru jsou posílání do dvoudenních kurzů pořádaných župní školou v Dobré. Bylo započato s odebíráním odborného časopisu „Hasičské rozhledy“. Zvyšuje se počet svazků v hasičské knihovně. V roce 1923 se hudebníci dechové hudby ze Soběšovic, jejíž kapelníkem byl Alfréd Kičmer, se rozhodli vstoupit do hasičského sboru a vystupovat jako hasičská hudba.Novým velitelem sboru byl zvolen bratr Josef Nogol, neobyčejně schopný člověk. Přičinil se o ustavení družstva žen, první případ v okolí. Přitom byl první návrh na přijímání žen do hasičské jednoty vznesen již v r. 1919 br. Sojkou Dominikem, členem výboru, jinak řídící učitel. V r. 1925 se hlásili první členové do samaritánské stráže. Počátkem roku 1925 se ujal funkce starosty  Völfel Vratislav V roce 1927 zvolen starostou Alois Lehnert. na župní hasičské slavnosti hrála hasičská hudba závodního sboru z Lipiny. Slavnost pozdravil okrskový náčelník I. okrskové hasičské župy Těšínské p. Golberger.Frýdecká župa ale nevyslala žádné zástupce. Na slavnosti poprvé vystoupili domaslavští hasiči se sekerkovým cvičením, které mělo neobyčejný ohlas u publika. Sbor měl tehdy 51 členů, z toho 41 činných.

Slavnost předání hasičského skladiště 1926

Neuplynulo ani sedm let a hasičský sbor se na své výborové schůzi 22.srpna 1925 rozhodl, že přikročí ke stavbě nového zděného hasičského skladiště. Se stavbou se začalo v roce 1926. Pozemek na toto skladiště daroval za výměnu starého místa Alois Lehnert. I zde se našla celá řada dobrovolných pracovníků, kteří svou prací i materiálem pomáhali stavět. Zemědělci pomáhali svými potahy, dělníci svou prací. Obec Dolní Domaslavice si dala do rozpočtu na stavbu 9.000 Kč na tři roční splátky, hasičský sbor měl z příjmů ze zábav a divadel ušetřeno 15.000 Kčs. Hasičské skladiště bylo postaveno za čtyři měsíce. Velkou většinu prací prováděli místní občané. Zednickou práci vedl Nogol Josef, tesařskou Špok František. Celkový náklad na stavbu činil 26.143 Kč 59h. Slavnostní otevření požární zbrojnice se konalo 29.srpna 1926 za účasti sborů z místa i okolí a  mnoha  místních obyvatel. V roce 1928 byla do zdi zasazena pamětní deska obětem první světové války.

Výbor hasičského sboru - 1937

  Za první republiky bylo v obci i v okolí mnoho požárů. Nebylo tudíž divu, že stará ruční čtyřkolová stříkačka již nevyhovovala a opotřebovala se. Proto často místní sbor uvažoval o zakoupení motorové stříkačky. Až na výroční členské schůzi dne 31.ledna 1937 se členové sboru usnesli, že zakoupí novou motorovou stříkačku v ceně 16.000 Kč. Protože sbor měl na hotovosti jen 8.651 Kč, rozhodl se na zbytek učinit půjčku na jméno Dudek Josef a Koběluš Josef.Slavnost předání motorové stříkačky připadlo na den 14.srpna 1938, kdy se oslavovalo i třicetileté trvání požárního sboru, za početné účasti místních občanů a okolních hasičských sborů. Místní sbor měl tehdy 28 členů. Když byla slavnost v nejlepším, strhl se nad krajem silný liják, ale slavnost nenarušil. Sbor si zajistil dva sály, kde se v zábavě mohlo pokračovat.Hasiči se však z nové stříkačky dlouho netěšili. Jen dva měsíce. Přišel zábor regionu Polskem, rozdělení obce novou státní hranicí s Polskem, později s Německem.

V roce 1933 oslavil sbor 25 let

Hasiči za polské a později německé okupace

Činnost hasičského sboru však za druhé světové války nebyla žádná. Okupanti se sice pokoušeli požární sbor v obci utvořit,poslali do obce pro ně i vojenské helmy, ale nadarmo. Pro odpor našich občanů k založení nedošlo. Staré hasičské nářadí po celou dobu války pečlivě opatroval Karel Buchta s nadějí, že ho po osvobození bude zase třeba. V západní, české části obce vyvíjel hasičský sbor větší činnost.V roce 1940 byla zakoupena nová motorová stříkačka a u hospodářské budovy Štěpána Bártka v Kocurovicích bylo přistaveno s pomocí občanů provizorní hasičské skladiště.

Hasiči po 2. světové válce

Po osvobození v květnu 1945 došlo k rušné práci v obci i v požárním sboru. Rychle se opravovalo, co bylo okupanty zničeno a zanedbáno. Došlo také k obnovení požárního sboru. Jeho prvním činem bylo postavení pomníku padlým rudoarmějcům na místním hřbitově z výtěžku sbírky, kterou provedli mezi místními občany. Dne 11. listopadu 1945 hasiči z bývalé české i německé části obce v průvodech, jdoucích k sobě po dlouhé době symbolizovali sjednocení hasičů v jednom sboru.Bylo to spojeno s oslavou odhalení pomníku rudoarmějců. Z bývalé české strany obce vedl pruvod Viktor Kulhánek s Josefem Nogolem a z německé strany Karel Buchta s Aloisem Lehnertem. Odhalený pomník byl první, který v republice pietně uctil památku padlých rudoarmějců. Byl postaven z iniciativy velitele Josefa Nogola. Tak projevili členové požárního sboru svou vděčnost a dík za osvobození. V roce 1946 zakoupil sbor pamětní desku obětem druhé světové války, kterou nechal připevnit na zdi požární zbrojnice.
 V roce 1947 hasičský sbor zakoupil starší nákladní vůz, který byl dán do generální opravy, kde byla provedena nová karoserie. Celkový náklad na opravu a předělání starého vozu činil 186.000 Kč tehdejší měny, který měla přibližně kupní sílu jako dnešní měna.

Následky výstavby přehrady na hasičský sbor

Fotografie hasičské zbrojnice počátkem 50-tých let. Do počátku demolice již mnoho času nezbývá.

Následkem stavby Žermanické přehrady byla v roce 1956 obec opět rozdělena. Západní část obce D.Domaslavice a západní část obce Soběšovice, které byly od původních obcí odděleny vodou přehrady, se spojily v novou obec, Lučinu. Autorem tohoto názvu byl požární velitel Josef Nogol, který byl mimo jiné i zakládajícím členem sboru. Funkci vykonával současně se starostou sboru Viktorem Kulhánkem, který byl zvolen v roce 1949. Rozdělením obce došlo i k rozdělení všech organizací včetni hasičské. V obci Lučina se utvořil nový požární sbor, kterému Vodohospodářské stavby postavily novou požární zbrojnici, ONV dodal požární auto se vším příslušenstvím a vybavením. Tímto polovina bývalých dolnodomaslavických hasičů vstoupila do v nově založeného sboru v obci Lučina. Stav členů požárního sboru v Dolních Domaslavicích po rozdělení byl 22.

Dolnodomaslavský sbor byl na tom hůře. Bylo třeba opět začít od počátku již proto, že stará požární zbrojnice ležela v zátopovém pásmu. Členové sboru museli starou požární zbrojnici sami rozbourat. Materiál z bouračky odvezli, aniž vědili, kde a kdy se bude nová požární zbrojnice stavět.Motorovou stříkačku, požární vůz i protipožární zařízení odvezli do děravé stodoly u paní Vaculové na Volovci, do stodoly, kterou bylo třeba nejprve opravit
Za této situace došlo k volbě nového výboru na valné hromadě 14. ledna 1956, před kterým se hromadila spousta práce. Do nového výboru byli zvoleni tito členové: předsedou sboru Menšík Daniel,první velitelem Buchta Karel, druhým Obluk Josef. Dále byli do výboru zvoleni Moravec Alois, Valošek Eduard, Guziur Bedoich, Oborný Augustin, Oborný Bohuslav, Guziur Albert, Mintěl František, Postuvka Pavel, Peter Jan a Jungová Marie.Sbor i v této době patřil k nejlepším společenským složkám v obci a stále rozšiřoval svou členskou základnu, která ke konci r. 1965 měla 100 členů, z toho 18 žen.

Protože od roku 1956 k obci Dolní Domaslavice patří i osada Zavadovice, stručně se zmíníme o práci jejich sboru. Požární sbor v Dolních Tošanovicích byl založen v roce 1932. Podle obecní kroniky za celou tuto dobu na Zavadovicích, za celých 23 let, hořelo jen jednou, a to v roce 1952, kdy vyhořela stará dřevěná stodola Štěpána Sobka. V roce 1956 po připojení Zavadovic členové sboru z Dolních Tošanovic, kteří v Zavadovicích bydleli, stali členy sboru v Dolních Domaslavicích.

  První přípravné práce byly zahájeny již koncem roku 1950, a to firmou Československých stavebních závodů a od března 1951 provádí stavební práce Ingstav Brno. Dne  16.června 1950 se začalo s výkupem nemovitostí zatopených přehradou. Nabízené ceny však byly nízké a vedly k všeobecné nespokojenosti. V témže roce  měřiči označovali hraničními kameny zátopové pásmo.
  Betonová tížní hráz s celkovou kubaturou betonu 116 600 m3 je založena v prostředí složitých geologických poměrů s potřebnými konstrukčními úpravami spodní stavby i podloží. Na pravém břehu bylo nutno postavit 25m hlubokou a 3m silnou souvislou betonovou stěnu předpjatou ocelovými lany, která vytváří ochranu před vnikáním vody do hornin pod hrází. Pravidelná měření posunů (deformací) hráze a konsolidace podložítvoří nezbytnou součást péče o bezpečný provoz vodního díla.

  Zahájením rekreačního provozu na přehradě byl velký vodácký den dne 13.7.1958 jehož se zůčastnili diváci z blízkého i dalekého okolí. Na programu byly závody motorových člunů a plachetnic, branná cvičení svazarmu, letecká akrobacie a seskoky parašutistů do vod přehrady.
  Dne 12.října 1958 dosáhla výše vodní hladiny Žermanické přehrady poprvé svého maxima a napouštění tak bylo ukončeno.O tři dny
později začíná přehrada dodávat užitkovou vodu do Nové Huti. 9. listopadu 1958 stavbaři slavnostně předali přehradu veřejnosti.

  11.července 1958 přijala přehrada svou první oběť. Při koupání utonul Josef Guziur,14-ti letý chlapec z naší obce,který právě vyšel Základní školu.

  V roce 1959 bylo do přehrady nasazeno 14120 kusů 2-letých kaprů, 10600 ročních candátů, 700000 jiker candátů, 10000 jiker úhořů, 486 kusů 2-3letých pstruhů, 526 3-5letých pstruhů, 10460 kusů bílé ryby (dle kroniky obce)

  Pro nalepšení zásob vody v přehradě byl postaven z řeky Morávky 10km dlouhý přivaděč, na kterém je pro zmírnění 100metrového
spádu 20 jezových stupńů.Přivaděčem je při povodních možno přivést do Žermanické přehrady až 100m2/s vody. Přivaděč byl
předán do provozu 15.3.1960

  V součastnosti je účelem vodního díla Žermanice je zásobení Nové Huti a.s. v Ostravě a Biocelu Paskov a.s. provozní vodou, dále pak nalepšování průtoků v toku pod přehradou a výroba elektrické energie. Nádrž a její okolí je pak dále vyhledávaným rekreačním místem.

Následující snímky jsou z archivu obce D. Domaslavice, další sérii snímků ze stavby přehrady je možno shlédnout na webu obce Lučina

Bagrování výkopu pro založení hráze na levém břehu březen 1952	Provádění lamel betonové těsnící clony na pravém břehu šířka clony je 3m, hloubka 22-23m	Práce v lomu na pravém břehu	Podloží na levém břehu

Velká voda v roce 1953 zaplavila celé staveniště	Zatopená stavební jáma s Wolfovým jeřábem při velké vodě v roce 1953	Pohled na staveniště v březnu 1953 v levého břehu. Ve středu staveniště zvedá vozíky Wolfův jeřáb	Pohled na staveniště v září 1953 - na levém břehu byly založeny první betonové bloky, tok řeky Luciny vede přes staveniště umělým korytem.

Čištění základové spáry tesařskými skobami	Hloubení pasu pod pravým břehem. Těžba se prováděla ručně	Pohled do stavební jámy, na stěně jsou patrné převisy v místě ploch sesuvů	Bednící práce a příprava k betonování

Armování základního bloku - 1953	První kubík betonu na rozrušené břidlici - 1954	Zpracování betonu "elektrickými jehly"	Armatura betonu na pravém břehu

Pohled od starého Soběšovického kostela na rozestavěnou hráz - září 1955	Kolejiště na levém břehu pod betonárkou	Zásyp na narušené břidlici se dusal deskou zavěšenou na bagru	V pravé části snímku je odčerpávací studna, za bagrem vykukuje odstrojená TATRA 111

Armatura kolem brýlového uzávěru	Uzávěr před zabetonováním	Montáž levého brýlového uzávěru	Mezi brýlovými uzávěry pokračuje provádění injekční clony

Rozestavěnost díla v lednu 1956	Pohled na staveniště v dubnu 1956	Betonování hráze se provádělo nepřetržitě ve dne i v noci	Zařízení staveniště pro dopravu kamene z lomu do třídírny

Září 1956 - hráz dostává obrysy konečné podoby	Ocelové lano"Herkules" o nosnosti 760 000 kg je ukládáno do zvláštní konstrukce z betonářské oceli	Rozpletené lano v kotevní hlavici je zaléváno betonem	V popředí je zabetonovaná horní hlavice kotevního lana, připravena k předpínání.

Odbedňování	Předjaří 1957 - pohled z levého břehu	Napouštění začíná, starý Soběšovický kostel čeká na demolici

V dřívějších dobách konšelé úřadovali většinou doma, často se problémy řešily na návsi, v hospodě, před kostelem.
 Z ústního podání víme, že první obecní úřad se nacházel v „malé požární zbrojnici“, která se nacházela v zátopovém pásmu. O pořádek se starala paní Marie Marková.
 V letech 1948–56 se konšelé scházeli v hostinci „U Lehnerta“, 1956-60 se úřadovalo u paní Vaculové, č.p. 48.
 Škola na Volovci sloužila v letech 1960-63 jako další místo jednací. V roce 1963 se přestěhoval obecní úřad do požární zbrojnice, kde se také konaly všechny občanské sňatky celého matričního obvodu.
 Dne 10.září 1971 byl proveden výkop základů bagrem - tak započala stavba nové budovy MNV a pošty (dnešní budova Obec.úřadu)
Stavba byla projektovaná v ceně 1 250 000 Kčs. Do konce roku byla ještě provedena částečně hrubá stavba.V následujících dvou letech stavba pokračovala a na konci roku 1973 již jenom zbývalo vybudovat vnitřní zařízení. Práce postupovaly dopředu díky příkladné práci některých složek (hasiči) a mnoha dalších obětavých občanů.

Takto se začínalo v roce 1971

Novostavba MNV a pošty byla kolaudována 4.října 1974 a dne 6.října 1974 byla slavnostně otevřena. Při slavnosti účinkoval šedesátičlenný mládežnický orchestr ZK Dolu Dukla z Havířova ve kterém bylo také šest žáků naší školy.Po slavnostním koncertě měl proslov tajemník MNV Jan Bogdanovič, pak zástupce ONV Mir.Vyněchal a za krajskou správu spojů Oldřich Farník.

Vystoupil pěvecký sbor školy, poté následovalo ocenění těm pracovníkům, kteří se o dílo nejvíce zasloužili. Celou slavnost natáčela Československá televize. Po programu následovala prohlídka budovy, k poslechu a tanci vzkrávala kapela "Švitorka" z Havířova.

František Kolek do roku 1879 starosta	Josef Andziol 1879 - 1888 starosta	Ondřej Nogol 1888 - 1901 starosta	Josef Andziol 1901 - 1918 starosta	Josef Bardoň 1918 - 1920 starosta
Vratislav Wölfel 1920 - 1921 vládní komisař   (povoláním učitel v D.Domaslavicích)	Alois Lehnert 1921 - 1923 starosta	Vratislav Wölfel 04.11.1923 - 15.03.1925 starosta (podal demisi)	Rudolf Konečný 05.04.1925 - 30.11.1927 starosta	Josef Bardoň 30.11.1927 - 12.02.1931 starosta obecní zastupitelstvo bylo zemským úřadem v Brně rozpuštěno
Bohumil Klobouk 12.02.1931 -24.04.1931 vládní komisař jmenovaný Okresním úřadem v Č. Těšíně (povoláním učitel školy na Volovci)	Rudolf Konečný 15.04.1931-16.10.1938 starosta	Niemczyk 16.10.1938-01.09.1939 polský komisař   zrušena obecní samospráva  ( polská okupace)	Jan Slanina 16.10.1939-05.05.1945 komisař správce pro Dolní a Horní Domaslavice místní občan, statkář ( německá okupace )	Josef Nogol 10.06.1945-13.01.1946  předseda MNV
Rudolf Konečný 13.01.1946-24.05.1946  předseda MNV	Alois Lehnert 26.05.1946- únor 1948 předseda MNV	Jindřich Přeček únor 1948-1953 předseda MNV	Daniel Menšík 1953-13.01.1956  předseda MNV	Albín Duda 13.01.1956-12.06.1960  předseda MNV
Ing Josef Burián 12.06.1960-14.06.1964  předseda MNV	Albín Duda 14.06.1964-31.08.1978  předseda MNV	Jan Dudek 01.10.1977-30.06.1978 zastupoval p.Albína Dudu	Ing. Jaroslav Konečný 01.07.1978-18.08.1978 zastupoval p.Albína Dudu	Břetislav Němec 01.09.1978-31.07.1980 předseda MNV (1.8.1980 obec začleněna pod střediskovou obec Lučina)
Jaroslav Metz 01.08.1980-05.06.1981 předseda MNV střediskové obce Lučina	Karel Žák 06.06.1981-28.02.1990 předseda MNV střediskové obce Lučina	Jan Bogdanovič 01.03.1990-4.12.1990 zvolen v referendu po opětovném osamostatnění obce	Vratislav Skulina 05.12.1990-24.10.1992 starosta tragicky zahynul	Pavel Postůvka 07.12.1992-05.12.1994 starosta
Ing. Jan Literák 05.12.1994-04.04.1995 starosta rezignoval	Eduard Fikoczek 23.06.1995-05.05.2000 starosta rezignoval	Milan Veverka 24.05.2000-11.12.2002 starosta	Ing Petr Chroboček 11.12.2002-27.11.2004 starosta tragicky zahynul	Pavel Postůvka 08.12.2004-dosud starosta

Pohledy do historie	Zámek	Znaky a symboly	Kultura	Portréty rodáků
Škola a její historie				Významná data
Obchody a pohostinství				Stavba obecního úřadu
Přehled starostů	Stavba přehrady	Hasiči a jejich historie	Řemesla	Vítání občánků
Staré pohlednice	Domaslavice v obrazech	Historie TJ Sokol	Historie Zahrádkářů	Prvomájové průvody

Budoucnost - obchod Přečkovi

 Málokdo ví, že v roce 1920 byla v obci zřízena prodejna „Budoucnost“, konzumní a nákupní družstvo č. 57. U kostela měl svůj obchod řezník-uzenář Ludvík Selica, prodejna byla také u Lenertů vedle hasičské zbrojnice.

 Během protektorátu se nakupovalo u Kunčického. Po 2. Světové válce naší občané nakupovali v prodejně smíšeného zboží a textilu u Koloničných, v prodejně smíšeného zboží u Bartků na Volovci, v Zavadovicích u Bogdanoviče a v prodejně Budoucnost č.prodejny  176 u Přečků.

 Po výstavbě přehrady zaniká obchod u Koloničného a prodejna Butoucnoct.  Nové prodejní prostory se nabízejí v pekárně u Adámka (dnes sklad mouky), později je postavena zděná prodejnička, jenž dosloužila jako sklad (dnes součást nové přístavby pekárny). V roce 1956-59 jsou zde zásluhou vedoucí p. L. Buchtové – členky Jednoty od r. 1953 - nabízeny základní potraviny. Se stavbou nové prodejny si občané pospíšili. Od 1. 2. 1963 je uvítala stejná vedoucí se širokým sortimentem smíšeného zboží a výsekem masa. Kolektiv prodavaček se obměňoval, avšak  až do r. 1970 zde zůstala stejná vedoucí. Po ní přebírá,  až do r. 1990, tuto odpovědnost pí. D. Kavíková.

V horní budově je hostinec u kostela (levý vchod) a řezník-uzenář Ludvík Selica (pravý vchod) Dnes budova slouží jako rodinný dům.

V průběhu let se v této prodejně provádlo mnoho úprav – výsek masa, plynofikace topení, sklad, vnitřní vybavení. To vše pod vedením p. R. Zlé,  za  vydatné pomoci a spolupráce členů Dohlížecího výboru Jednoty 091.

 Jelikož prodejna Jednoty v centru nedostačovala , proto rovněž v akci Z vzniká na Volovci nový prodejní stánek – Jednota 090, který nahrazuje prodejnu v hostinci "u Bártků". Slavnostní otevření proběhlo v r. 1980. V současné době však tato prodejna již neslouží svému účelu a je v ní stolárna. Také vedle stojící pohostinství u Bártků bylo počátkem 90tých let zbořeno a na jeho místě vyrostl hotel Albo.

 V devadesátých letech můžeme také nakupovat  u p. Kičmerové, u Postůvků, u Bílků a ve večerce u Motičků. Tyto malé prodejničky však nepřežily nástup supermarketů v okolních městech. I přes zánik výše uvedených prodejen, lze v současné době vedle prodejny Jednoty, též nakoupit v pekárně u Adámků a v Minimarketu p Bogdanoviče.

Z původních Domaslavských pohostinství stojí již jenom budova hostince u kostela (dnes budova slouží jako obytný dům). Pohostinství provozovaná v posledních 20ti letech v Sokolovně (Kopačka) a v domě Ovocnářů vedla k postupné devastaci těchto objektů, dnes ale Sokolovna a dům Ovocnářů zase slouží ke svým původním účelům. V současnosti je možné se osvěžit v pohostinství v budově Obecního úřadu (Jardův šenk) a v sezóně v rekrečním zařízení Žermanka na břehu přehrady. 

Oslavy 1.máje 1925 před hostincem u Lenerta

Prvomájové průvody s povinnou účastí školní mládeže jsou již 20 let historií. Průvody většinou směřovaly přes Soběšovice k hrázi Žermanické přehrady na parkoviště vedle nynější čistírny odpadních vod, nebo na Žermanické hřiště. Tam dorazil i průvod z Lučiny a potom tehdejší politici pronášeli proslovy a četli různé zdravice.

Na jedné sérii snímku průvod končil v areálu za hasičárnou, tak si ho můžeme prohlédnout jak vypadal před čtyřiceti lety.

Čtyři sérií série snímků tradičních prvomájových oslav se dochovaly v naší kronice a snímek z předválečných oslav 1.máje je převzat z www.nalucine.cz

První série je z 1.máje 1967

Hasičská zbrojnice a tehdejší vůz našich hasičů TATRA 805	Kapela před hasičskou zbrojnicí v Dolních Domaslavicích	Tatáž kapela při zastávce před starou Husarůvkou v Soběšovicích	Před starou Husarůvkou
Alegorické vozy a děti na kolech	Přidali se Soběšovičtí a může se pokračovat.	Mávájí i ti nejmenší	Průvod (vlastně dva průvody za sebou) prochází kolem aut.zastávky Soběšovice-Pitrov.
	Na křižovatce v Žermanicích se přidávají Bludovičtí	Cíl akce - hřiště v Žermanicích

Druhá série je z 1. máje 1968

Průvod šel od školy směrem dolů k hotelu Albo. Všimněte si že cesta měla sotva poloviční šířku.

Poslední snímek je focen v prostoru autobusové zastávky D.Domaslavice-střed (naproti Macečků, fotograf stál na odbočce dolů ke Grzešům). Za dřevěnou boudou vykukuje dům Slivků.

Třetí série je z roku 1971

Snímky z areálu za hasičárnou čtyřicet let staré. Na čtvrtém snímku je vidět složený materiál na stavbu budovy obecního úřadu.Výkop základů začne za čtyři měsíce v září 1971

 Čtvrtá série je z osmdesátých let

Užitečné odkazy				Naši sousedé
	Obec z rozšířenou působností: Frýdek-Místek				Horní Domaslavice
	www.frydekmistek.cz				www.hornidomaslavice.cz
	Portál veřejné správy - úřad přes internet				Soběšovice
	www.portal.gov.cz				www.sobesovice.cz
	Moravskoslezský kraj				Lučina
	www.kr-moravskoslezsky.cz				www.lucina.cz
	Česká daňová správa				Třanovice
	http://cds.mfcr.cz/cps/rde/xchg/cds/				www.tranovice.cz
	Integrovaný portál Ministerstva práce a soc. věcí				Dolní Tošanovice
	www.portal.mpsv.cz				www.dolnitosanovice.cz
	Český úřad zeměměřičský a katastrální				Horní Tošanovice
	www.cuzk.cz				www.hornitosanovice.cz
	Mikroregion Žermanické a Těrlické přehrady				Těrlicko
	www.mikroregionzermanickeaterlickeprehrady.cz				www.terlicko.cz
	MAS Pobeskydí
	www.pobeskydi.cz			Partnerské města
	Informační systém veřejných zakázek				Strumień /PL/
	www.centralniadresa.cz				www.strumien.pl
	Evropská databanka				Rajecké Teplice /SK/
	www.edb.cz				www.rajecke-teplice.sk
	Protikorupční linka 199
	www.linka199.cz
Škola a něco historie Domaslavic a okolí				Církve
	Základní a mateřská škola D.Domaslavice				Římsko-katolická farnost Domaslavice
	www.zsddomaslavice.cz				www.farnostdomaslavice.wz.cz
	Stránky o zatopených částech Domaslavic				Evangelický a.v. farni sbor Třanovice
	www.nalucine.cz				www.tranovice.sceav.cz
	Digitalizace TV vysílání				Adventisté s.d. sbor Vojkovice
	www.digitalne.tv				www.vojkovice.net

Sbor pro občanské záležitosti

Historie trvání SPOZ není dlouhá, první zápisy v pamětní knize jsou z roku 1959. Tehdy práci ve sboru vykonávali Ing. J. Burián, A. Duda - předseda MNV, p. M. Chroboková  - matrikářka a p. H. Oborná. Od roku 1974 začaly ve sboru pracovat učitelky D. Němcová, H. Adamková, p. K. Kališová. Kulturní program zajišťují M. a A. Jungovi, M Adamková a samozřejmě i žáci ZŠ a MŠ. Se sborem spolupracoval Fr. Junga,  manželé Rojíčkovi, také M. Chrobočková, M.Palicová, O. Tomíčková, S. Moravcová.Hlavní náplní sboru bylo uzavírání svazků manželských, vítání nově narozených dětí – společně i pro obec Soběšovice, zasílání blahopřání k významným životním jubileím, osobní návštěvy nejstarších občanů, uspořádání oslav stříbrných, zlatých a diamantových svateb. Zápisy vedl a pěknými kresbami knihu až do roku 1965 zdobil učitel V. Vodinský, později J. Anděl, ředitel školy.Z počátku byly děti vítány jednotlivě, později se vítání konalo 3krát až 4krát do roka. Průměrně se narodilo v obci 20 -25 dětí, „rekordním“ je rok 1972, kdy bylo uvítáno 30 dětí.Začíná přibývat akcí, které se stávají hezkou tradicí. Od 1975 se předávají občanské průkazy patnáctiletým občanům, v roce 1977 se koná první Beseda s důchodci, dnes Setkání dříve narozených. Svůj zápis v kronice mají od roku 1989 také vycházející žáci naší školy. Je jim předáván pamětní list a drobný dárek jako malé připomenutí na léta školní docházky. Mimo rozesílání gratulací k životním jubileím, která od roku 1995 občanům zasílá současná matrikářka B. Grześová, začíná vycházet obecní Měsíčník, ve kterém je pravidelně jubilantům popřána pohoda a pevné zdraví. Od roku 2000 slaví všechny ženy v obci Den matek, na který připraví program děti mateřské a základní školy.Tak jako ubíhají stránky v kalendáři, přibývá zápisů v kronikách. Dnes zaplňujeme již třetí svazek. Co z nich vyčteme?

• - první zlatou svatbu měli manželé Koláčkovi v roce 1960
• - v roce 1961 oslavili diamantové výročí manželé A. a I. Guziurovi
• - tisící devítistý šedesátý osmý rok byl připomenut vysazením pamětní lípy před školou, která se do dnešních dnů nezachovala
• - rok 1969 byl zahájen zápisem a návštěvou nejstarší občanky obce p. J. Návratové, která oslavila 90. narozeniny
• - v roce 1978 se p. T. Guziurová dožívá krásných 97 let, umírá dva měsíce před nedožitými 98 lety
• - diamantovou svatbu A. a H. Tesarčíkových natáčela Československá televize Ostrava
• - v roce 1982 umírá písmák Jan Skarka
• - první netradiční svatbu pod širým nebem přímo u břehu přehrady jsme oddali v roce 2001
• - p. Marie Rabiášová oslavila v roce 2004 93 let a je v současnosti nejstarší občankou obce, p. Božena Hrabcová oslavila 92 let a p. Bedřich Guziur 90 let.

8.5.1967	10.9.1967	12.3.1971	5.10.1969

3.5.1970	13.8.1972	14.12.1969	15.4.1973

15.4.1973	15.12.1973	17.3.1974	18.5.1968

25.5.1969	28.11.1970	30.10.1971

 Součastné fotografie z vítání občánků jsou v sekci  Fotogalerie / Vítání občánků

Obec Dolní Domaslavice leží na levém břehu Žermanické přehrady v pomyslném trojúhelníku mezi Českým Těšínem a Frýdkem - Místkem.

Obec o rozloze 738 ha čítá k 29.12.2010 - 1169 obyvatel. Nejvýše položené místo je vrch „U lipek“ v nadmořské výšce 379 m.

Sousedí s Horními Domaslavicemi, Soběšovicemi, Lučinou, Těrlickem, Třanovicemi, Dolními a Horními Tošanovicemi.

Dolní Domaslavice jsou součástí Těšínské pahorkatiny, jejímž nejvyšším vrcholem je Babí hora měřící 426 m. Dolní Domaslavice leží v území rozhraní povodí řek Olše a Ostravice, které přibližně tvoří hlavní komunikace. Všechny potoky, tekoucí východně od hlavní komunikace, jsou součástí povodí Olše a potoky stékající do Žermanické nádrže západně od hlavní cesty spadají k povodí Ostravice.

V současné době má obec také svůj znak a prapor. Dne 5.12.1996 podvýbor pro heraldiku PS parlamentu ČR projednal a schválil symboliku naší obce.

Znak: modro-stříbrně dělený štít, nahoře křížem přeložené, stříbrná sekera – bradatice se zlatým toporem a zlatý cep, dole dvě modrá břevna.

Prapor: list praporu tvoří šest vodorovných pruhů: modrý, bílý, modrý, bílý, modrý a bílý v poměru 5:1:1:1:1:1. V horním žerďovém rohu zkřížená bílá sekera – bradatice se žlutým toporem a žlutý cep. Poměr šířky k délce listu je 2:3.

Historické znaky a pečetidla

 Až do roku 1956 se naše obec skládala z vlastních Dolních Domaslavic a z místních částí Volovec a Kocurovice (dnes součást Lučiny).

V naší kronice se dochovaly otisky historických pečetí a razítek těchto historických částí obce s jejími znaky.

Místní část Volovec - mosazné pečetítko (19.stol) Ve znaku jedle, o ní opřený obilný snop s pluhem a zemědělským nářadím.Kolem nápis "DZIEDZINA WOLOWIEC"		Mosazné pečetítko s německým nápisem "GEMIENDE NIEDER DOMASLOWITZ". Uprostřed ve znaku hranice dřeva (nebo postavené brány) se vztyčenou sekerou		Úřední razítko s českým nápisem "OBEC DOLNI DOMASLOWITZ".Uprostřed stejný znak jako na německojazyčné pečeti(hranice dřeva se vztyčenou sekerou)		Místní část Kocurovice (od r.1956 součást Lučiny) otisk gumového razítka z 19 stol. Ve znaku kaple s nápisem "DIEDINA KOTCUROWICE HORNI - 1789"

Hlavní zámecká budova v roce 1930

Zámek v Dolních Domaslavicích?  Dnes by jste ho hledali marně, ale ještě v 50-tých letech stával v naší obci dvůr se zámkem, bývalé to sídlo majitelů dolnodomaslavického panství. Při výstavbě  Žermanické přehrady byl tento nevelký zámeček zbourán a zatopen tak jako většina historického centra obce.

  Nevelký klasicistní zámeček s empírovými prvky, dal v  roce 1804 postavit rytíř Jiří Ohm Janušovský z Vyšehradu. Stával nad pravým břehem říčky Lučiny nedaleko hranice s Horními Soběšovicemi. Byl součástí patrně staršího dvora, jehož jihovýchodní část tvořil právě zámek. Za zámkem se směrem k řece táhla zahrada. Zámek měl jednoduchou obdélnou přízemní stavbou s vysokou mansardovou střechou a středním patrovým rizalitem zdobeným štukami. Nad hlavním vchodem byl erb Janusovských z Vyšehradu. V roce 1903 koupil zámek od zchudlé šlechty statkář Jan Slanina , který zřídil záhy po vzniku republiky v části hospodářských objektů technické  zázemí pro svou autobusovou linku z Domaslavic  do Vítkovic. Po roce 1945 se stal zámek majetkem ČSAD a byl upraven na garáže. V letech 1951 byla zamítnuta žádost o příspěvek na údržbu objektu. Krátkou dobu sloužil zámek jako staveništní zařízení při výstavbě Žermanické přehrady. Před napuštěním přehrady byl zámek zbořen a jeho místo pohlceno vodami přehrady.

Pohled na zámek od jihozápadu

Po úpravě ČSAD na garáže

Domaslavský rodák  Jan Skarka popisuje zámek na počátku 20. století takto: „ten odpovídal spíše svým charakterem zemanskému statku a daleko větší důraz byl kladen na hospodářské budovy a různá zařízení, v nichž se zpracovávaly zemědělské produkty. Stavební objekty tvořily čtverec, jemuž vévodila obytná a správní budova – vlastní zámek. Vedle vstupních dveří byla po obou stranách v přízemí dvě zamřížovaná okna a nade dveřmi v omítce erb s letopočtem výstavby. Od severní strany byla v budově kancelář, kuchyně a pec na pečení chleba, od jihu byl přijímací pokoj pro hosty, vzatu pak pokoj pro pokojské a služky včetně sociálního zařízení. V poschodí, resp. podkroví, byla ze strany průčelí zámku veliká světnice pro panstvo a dvě menší světničky, které sloužily jako ložnice. Z ložnic vedl zvonek do pokoje služebnictva. Zbytek střešního podkroví byl upraven jako sýpky. Jen malá část budovy byla podsklepena a sklep, jehož metrovou zdí vedlo jen malé trychtýřové okénko, jímž by se z venkovní strany ani hlava neprošla, sloužil v době roboty též jako věznice k trestání různých provinilců.

Prostor před zámkem, kde byla okrasná zahrádka, byl vhodně upraven. Chodníčky byly vysypány jemnou struskou, prostor osázen ozdobnými keři a květinami. Za živým plotem byl bazén a vodotrysk. Z návrší zvaného „Kympa“ byla přiváděna do zámku voda dřevěným potrubím. Do stájí vedl druhý vodovod z rybníka zvaného „Stovki“. Zámecká budova stála v západní části areálu, v jižním prostoru byl lihovar a „volárna“, od východu chlévy, kočárovna a kovárna. Za kovárnou byl prostor zámeckého areálu uzavřen velikou branou, za níž byly stodoly a sklepy k uskladnění brambor. V severní části areálu byla konírna, dva byty pro šafáře a kováře a prostor uzavírala stodola. Pro deputátníky byly v blízkosti postaveny čtyři domky , každý o čtyřech světnicích. Každá rodina používala jen jednu místnost. K deputátnickému bytu přináležel i chlívek pro kozu a vepře.“

Dodejme jen, že přízemní zámeckou budovu kryla mansardová střecha s vikýři. Sedmiosému čelnímu průčelí do dvora dominoval patrový mělký tříosý rizalit s bohatou štukovou výzdobou, meziokenními pilastry v patře a okny ve zdobených štukových šambránách. Fasádou kolem celého obvodu procházela nadokenní římsa. Fasádu ukončovala bohatě profilována podstřešní římsa. Podobný, avšak nezdobený mělký rizalit se nacházel ve středu průčelí obráceného do zahrady na západě, kde na něj v úrovni přízemí navazovala menší přístavba se vstupem do zahrady. V severozápadním nároží byl zámek doplněn o provozní přístavek.

Kované vstupní dveře ze západu	Štuková výzdoba stropů		Erb Janušovských z Vyšehradu nad vstupními dveřmi

Pohled na zámek od severovýchodu před 50ti lety a dnes			Pohled na zámek od východu před 50ti lety a dnes

Jižní křídlo zámku s lihovarem	Zámek před demolicí		Severní strana hlavní budovy

Fotky před demolicí - detaily štuků na fasádě

Dějiny pošty

Začátky poštovního doručovatelství (převzato z  obecní kroniky)
První zmínka o donášení pošty z Těšína se datuje okolo roku 1880. Kdo doufal, že mu pošta něco přinese, ptal se v Těšíně na poště.

Druhá zpráva je zapsána v obecní kronice ve Volovci od řídícího učitele matiční školy Jaroslava Tomáška: „Dokud nebylo v Dolních Domaslavicích ani v nejbližším okolí pošty, chodil obecní posel Siřínek (z čísla 45) dvakrát týdně s poštou do Těšína.
Později byla sběrna dopisů v Dolních Tošanovicích na statku pana Harasovského. V roce 1893 byla pošta přenesena do Horních Domaslavic do Smyčkova hostince. První expeditorkou byla Olga Záleská z Krakowa, po čtvrt roce byla pošta přenesena  do dnešní budovy č. 53 (bývalá škola) v Dolních Domaslavicích. Poštovní razítko Horních Domaslavic zůstalo však až do roku 1914.

Od roku 1896 vypravovala poštu Gabriela Michenková. Poštovní posel (dříve obecní) chodil pěšky s vypravenou poštou do Hnojníka, později se pošta vozila na mlékárenském voze.

Na  schůzi obecního zastupitelstva v Dolních Domaslavicích dne 30. 6. 1901 bylo usneseno umístit poštovní schránky na domech Jana Staška v Dolních Domaslavicích, Jana Červenky ve Volovci a na domku Františka Majera v Kocurovicích. Od roku 1904 byl poštovním poslem Stanislav Míček, který počínaje rokem 1911 odnášel a později odvážel poštu do Hnojníka. Poštovním poslem, který poštu roznášel,  se stal hornodomaslovský občan Filip Mec.  ).  První telefonní stanice zřízena 20. října  1928 na četnické stanici. 9. listopadu  1936 byla dána do provozu telefonní stanice na místní poště. V listopadu  1937 byl zaveden dovoz pošty státním autobusem z Ostravy.

Zajímavé je vyprávění o životě prvního listonoše Dolních Domaslavic Filipa Mece:

Listonoš chodil v občanském obleku, jen čepici měl úřední se znakem poštovské trubky. Přes jedno rameno nosil koženou brašnu s dopisy, přes druhé měl zavěšenou trubku. V ruce pro usnadnění chůze a obranu proti psům hůl. Jeho okrsek byl velmi obsáhlý – oboje Domaslavice, Horní a Dolní Soběšovice.

Nejdůležitější donášky dopisů byly pro obecní úřady, četnickou stanici, farní úřad, čtyři velkostatky, obchody a živnosti. Dopisů pro občany bylo poskrovnu, svůj příchod oznamoval listonoš poštovskou trubkou. Když sousedé uslyšeli její hlas, sbíhali se, zda-li pro ně není také psaní. Hospodyně za letního horka častovaly listonoše vodou nebo podmáslím, v zimě čajem a zabijačkou. Aby usnadnil docházku občanů na poštu, nosil s sebou korespondenční lístky a známky, které rozprodával. Aby usnadnil si práci, podřadnější dopisy a pohlednice rozdával v neděli u kostela. První řídící volovecké školy si pro poštu posílal žáky. První listonoš roznášel poštu skoro dvacet pět let.

Dokud ještě roznášel poštu obecní posel, stala se následující příhoda:

V letech 1888-1904 burmistroval v naší obci kovář Ondřej Nogol. Pro kovářskou práci měl učně a tovaryše. Učeň roznášel poštu za obecního posla. Důležité dopisy se roznášely týž den, ostatní se nechávaly na neděli ke kostelu. Bylo to na konci března, zima ještě nepolevovala a tak šel učeň ke kostelu rozdávat poštu v teplém kabátě (guňoku). Jeden dopis mu zůstal – adresát nebyl v neděli v kostele. Učeň dal dopis do kapsy, že ho příští neděli odevzdá. Potom se oteplilo, v neděli vzal druhý kabát a dopis zůstal v guňoku až do příští zimy. Adresát ho dostal s osmiměsíčním zpožděním, ale přesto byl rád, že ho dostal.

Stanislav Míček donášel a později dovážel poštu z Hnojníka do roku 1930. Pokud poštu nosil, bral plat 300 Kč, pro převoz pošty užíval vlastního koně a plat se mu zvýšil na 500 Kč.

Pošta po roce 1918
Získáním československé samostatnosti nastal také v naší obci čilejší ruch. Každá z pěti politických stran vedla agendu s ústředím, přibývalo dopisů a také denního a  týdenního tisku.

Prvním poštmistrem na domaslovské poště byl Josef Koval, válečný invalida z Frýdku. Svou funkci zastával jen krátce, pro špatné vlakové spojení zažádal o přeložení. Po něm zastával tuto funkci Josef Štědrovský, který pro oční chorobu odešel předčasně do důchodu. Poštovní doručovatelé: Josef Kučera, František Junga, František Meca, Verunka Stachová a Žofie Mecová. Plat listonoše pro hornodomaslovský úsek činil 370,- Kč. Jeden rok dostával doručovatel zimní oblek, druhý rok letní. Pro své boty na míru dvoje podrážky. Na svou obranu nosil střelnou zbraň.

Pošta v letech 1938-1945
Na zdejší poště nastaly změny. Československé znaky byly nahrazeny polskou orlicí, kterou nosili i listonoši na čepici. Prvním polským poštmistrem byl František Pala od Katowic.

Po úpravě hranic mezi Polskem a Protektorátem ubyla západní část obce až po řeku Lucinu, Dolní Domaslavice, Horní a Dolní Soběšovice připadly Protektorátu. Poštu roznášeli listonoši z Dobré.

Němečtí okupanti vyměnili personál na poště. Novým poštmistrem se stal říšský Němec Langer, který zde pobyl jen krátce a zažádal o přeložení do Hnojníka. Po něm přebrala poštu zdejší občanka Gertruda Štěrbová, dcera Jana Slaniny,  burgmeistra, která ovládala češtinu i němčinu.

Poštovními doručovateli byli chlapci škole odrostlí se Soběšovic: Albín Kunčický, Josef  Karásek, František Meca a Josef Turoň. Po roce 1945 připadly západní části obce Soběšovic zase zpět naší obci.

Pošta v letech 1945 - 1989
Po osvobození nastoupil za poštmistra Miroslav pírek, který vedl poštu do roku 1950. Na jeho místo přišel Ferdinand Kotásek. Poštmistři se často měnili, stejně jako doručovatelé. Po roce 1945 to byli: František Meca, Josef Kučera, Emil Papala, Karel Moravec, Emílie Nytrová, za Josefa Kučeru jeho dcera Albína, Františka Nováková a Augustin Oborný. Později byli doručovateli: Josef Junga, Jan Peter, Zdenka Vajdová, Jarka Tvrdá, Marie Gibalová, Vanda Kurusová a Anna Tesarčíková.
V roce 1956 se vznikem nové obce Lučina, která byla vybudována při stavbě Žermanické přehrady, byla v budově MNV umístěna i pošta. Zřízením pošty na Lučině ubylo domaslavické poště agendy, přesto pro rozsáhlý katastr Soběšovic nebylo možné zvládnout včasné roznášení zásilek. Proto na návrh Josefa Jungy bylo zřízeno v obci Soběšovice poštovní středisko 1. 6. 1967. Prvním vedoucím se zde stal Josef Junga, po jeho odchodu do důchodu nastoupila na jeho místo Jiřina Turská, doručovatelskou službu koná Zdeňka Jungová. Pošta byla až do roku 1957 umístěna ve staré škole. Potom byla přestěhována do soukromého domu a ke konci roku 1969 do Požární zbrojnice. Také v Horních Domaslavicích bylo zřízeno poštovní středisko v budově národního výboru 1. 2. 1974.

Stavba místního národního výboru a poštovního úřadu v Dolních Domaslavicích postavena v akci „Z“.

Dle volebního programu Národní fronty v roce 1971 byla zařazena do plánu výstavby ze sdružených finančních prostředků Místního národního výboru a pošty v akci „Z“ v obci Dolní Domaslavice budova Místního národního výboru a pošty.
V této stavbě byl poštovní úřad, kde byly umístěny dvě telefonní hovorny a telefonní ústředna pro 1 200 účastníků.

Pošta po roce 1989
Nyní se pošta nachází sice v menších prostorách budovy obecního úřadu, které však plně postačují jejím potřebám. Pošta je vkusně vybavena moderní přepážkou a doplňky. Také má k dispozici výpočetní techniku a přístroje ON-LINE. Na poště můžete využít mnoho služeb, které nesouvisí s podáváním a přijímáním zásilek. Můžete zde např.: vsadit si na některou ze sázkových her, založit si vkladní knížku, bankovní účet, stavební spoření nebo penzijní připojištění.

Hrnčířství

Hrnčířská parta od Moraňe z Tošanovic

Již dříve se obyvatelé Domaslavic i lidé z okolí zabývali drobnými řemesly. Ve Volovci stávala primitivní dílna mistra Toraby. Své  výrobky prodával Toraba na jarmarcích, poutích a v neděli při kostelích. Tyto výrobky kupovali od něho lidé z obojích Domaslavic, Dobratic, Soběšovic i Tošanovic. Vypráví se, že mu farář zakázal prodávat před domaslavským kostelem, protože před ním nepoklekl, když šel zaopatřovat nemocného. Toraba byl totiž evangelík. Konec jeho výrobě hliněného zboží učinil přistěhovalec z Moravy Moraň, který v Tošanovicích postavil malou továrničku na hliněné zboží. Dovážel kvalitnější hlínu z Moravy a ve svém podniku zaměstnával nejen domácí lidi, ale i své krajany. Toraba nemohl konkurovat jeho rychlejší, méně nákladné výrobě, a tak nakonec zrušil svou živnost a nastoupil práci v továrně Moraňově.

Výroba plátna

Jinou řemeslnou činností byla podomácká výroba plátna na velkých starých tkalcovských stavech. Takto se vyrábělo i v Domaslavicích. Až do roku 1890 se zabývali lidé v naší vesnici domáckou výrobou plátna. Avšak již v roce 1860, kdy se začaly ve Frýdku stavět bavlnářské závody, počala domácí výroba plátna upadat.

Jeden tkadlec za pomoci ostatních členů rodiny udělal týdně dva „kusy“ plátna po dvaceti loktech. Za oba dostal čistého 40 krejcarů. To byl mizerný výdělek – asi na pecen chleba.

Pracovaly i děti. Sotva přišly ze školy, už musely navíjet cívky. K práci jim postavili na stůl hrnec fazolí, a tak vždycky jen mezi prací si dítě rychle strčilo do úst hrst fazolí – a zase se točily cívky. Když nejmenší dítě v kolébce začalo plakat, přistrčila matka kolébku starší dcerce. Ta pak jedla, navíjela a jednou nohou kolébala.

Tkací stavy už dávno zničili červotoči. Poslední z nich, Jana Meci, byl uložen na památku v domaslavském vlastivědném muzeu.

Výroba oplétaných židlí

V roce 1900 zavedl továrník Kohn domácí výrobu oplétaných židlí. V továrně v Těšíně se řezalo, pařilo a ohýbalo bukové dřevo. Takto rozpracované se posílalo do rozděloven do vesnic. Tam si chodili lidé pro židlové rámky, rákos a doma prováděli výplet. Když rychle pracovali, stačil jeden člověk od rána do noci oplést tři židle. Od jedné židle dostávali šestku. Šroub, kterým se upevňovala židle při oplétání, musel si každý koupit sám. Hlavní sklad těchto výrobků býval v Zavadovicích, v Dolních Tošanovicích, kde židle rašplovali a politurovali. V obcích si závod vyškolil své mistry a mistrové. V Domaslavicích vedla výdejnu mistrová Teperová. S domáckou výrobou židlí se přestalo na začátku první světové války.

Pekárna

Původní Adámkova pekárna dnes již zatopená

Až do roku 1933 pekly chléb hospodyně doma ve svých pecích. 5. září toho roku byla otevřena v Domaslavicích první pekárna. Pekařem a jejím majitelem byl 20letý František Adámek, který se pekařskému řemeslu vyučil u mistra Grossmana ve Frýdku - Místku. Pekárna byla vybavena roštovou pecí, chléb se roznášel, rozvážel na kole, koňmo, později autem. Protože tehdy nebyla vesnice elektrifikována, používal se v pekárně benzínový motor jako hnací jednotka pro mísení těsta. Stavba Žermanické přehrady rozhodla o zatopení původní obce, tedy i pekárny. Nová (i s domem) začala se stejnou pecí zásobovat okolní obce od roku 1957. Po znárodnění v ní pracuje František Adámek jen se svou ženou až do důchodu, kdy mu zůstala prázdná pekárna, ale pec byla zachována. V říjnu roku 1992 se v pekárně opět začíná péct chléb a pečivo, tentokrát je to syn Miroslav, který po opravě pece a úpravě pekárenského provozu obnovil otcovu živnost. Postupně se výroba rozšiřuje, a s ní i pekárna. Třetím pokračovatelem rodinného řemesla je vnuk Martin. Dnešní provoz je obsáhlejší a náročnější, stejný zůstává jen chléb, který je pečen stejným způsobem.

Dobývání vápence a těžba železné rudy

V Zavadovicích se snažili zvýšit svůj finanční příjem dobýváním vápence na Zavadovském kopci. Těžil se tam odedávna. Používalo se ho na stavivo, pálený dávali do malty a používali na bílení, nehodnotný vozili robotníci na pánské cesty. Pěkné bílé kusové vápno vozili na jarmarky na prodej.

Kopali většinou v zimě. Místo trhavin používali vody, kterou nalili do vyvrtaných jam. Tuhnutím vody kámen popraskal a snadněji se dobýval. O to horši se v jámě plné vody po roztání ledu pracovalo. Později, kdy se kopání nevyplácelo, panští úředníci je zastavili.

Za první republiky se pokusil o těžbu zavadský občan Pindur, a protože nemohl obstát v konkurenčním boji s vápenkou v Třinci, musel svého pokusu zanechat.

Podobně zanikla i těžba železné rudy, která se těžila na farských i panských pozemcích v Domaslavicích i ve Volovci.

Truhlárna

V naší obci byla postavena také i truhlárna. Činnost v této dílně byla zaměřena na výrobu lyží, později na výrobu nábytku.

Praktičtí lékaři	Dětští lékaři	Ambulantní lékaři	Zubní lékaři	Lékárny

Gynekologická ambulance MUDr. Jan Slonka

Adresa: Studentská 1155/14 Havířov (rodinný domek naproti vjezdu do areálu Savela)

Neurologická ambulance MUDr. Jana Slonková