Pověsti
Oboje Domaslavice, Horní i Dolní, patří mezi velmi, dokonce nejstarší vesnice na Těšínsku. Mají zajímavou historii, změnily mnoho majitelů, bohaté na historické památky, zdobené i památkami přírodními, bývaly a jsou vždy českými vesnicemi, kde se lid nezcizil víře, jazyku ani mravu svých otců, třeba byl často vystaven těžkým zkouškám i utrpením na něj doléhajícím. Uhájil si právo přirozené – český jazyk ve škole i v chrámu. Listinný archív obou panství i obce jest bohatý. Četné pergamenové písemné listiny dávají nahlédnout do minulosti, která tak zanechala stopy nového svého dění pro poučení potomkům. Jsou to vesnice selské s drobnými zemědělci na jedné a několika velkostatky na druhé straně. Drobní zemědělci jsou zaměstnáni z části v průmyslu uhelném a z části v železářství a hutnictví. Drobné i důležité příhody uchovává lid v paměti, vypravuje si o nich, složí mu k poučení, k výstraze i povzbuzení.
Několik takových jest tuto podáno, aby nezanikly, zůstaly uchovány jako obraz z dob minulých.
O původu jména obce Domaslavice
Domaslavic vzpomíná se již r. 1 305 v soupisu biskupských desátků. Původně tvořily jednu obec, teprve později a to v století 16. vznikly dvě obce podle jednotlivých panství či statků v obci ležících. Dle statku na dolním konci obce ležícím vznikly Dolní a na horním Horní Domaslavice. Dějiny obouch obcí jsou bohaté na proměny jak v majitelích panství, tak vzniku dalších menších osad k nim přináležejících. Pohnuty jest jejich vývoj náboženský, prodělaly a zažily spolu mnohé události světové.
O původu jména Domaslavic vypravuje se následující pověst.
Na Domaslavicích sedělo hodně sedláků, ti se zabývali výhradně chovem dojnic, dělali hodně másla. Máslo ukládali do džberů, sváželi je na trhy do okolních měst, kde je dobře prodávali. Byli ve výrobě másla mistry: nikde nedovedli sedláci tolik másla a tak chutného i dobrého vyrobit jako právě ti v Domaslavicích. Co neprodali na trzích, to stopili na zimu, topené máslo nalévali do dřevěných dřívek ( asi má být dížek) menších to dřevěných nádob a v nich je pak městem rozváželi. Ježto ve své obci – doma – měli moc másla, od toho vznikl, dle lidového podání, název obce Domaslavice.
Vznik osady Volovec
Osada Volovec je částí obce Dolních Domaslavic. V těch místech, kde nyní stojí Bártkův hostinec ( v 3. tisíciletí Hotel Albo ), bývala kdysi palírna lihu. Aby se nemusely výpalky a ……… ( nelze přeluštit ), od pálení lihu do vzdáleného domaslavského dvora vozit, byly u lihovaru přistavěny stáje pro voly, které se tam posílaly na výkrm. Vzniklo tam i několik čísel a osada obdržela od volů název Volovec.
Farář P. Jan Ježíšek před arciknížetem
Roku 1895 byly na Těšínsku mezi Frýdkem a Těšínem císařské manévry. Na farském poli na na kopečku pozoroval průběh cvičení arcikníže Evžen. Farář Ježíšek hodlal něco získat od arciknížete na opravu kostela jež byl toho roku postižen požárem. Šel poprosit arciknížete o nějakou podporu. Aby vypadal nuzně, oblekl si umazanou kleriku od hlíny, v níž často chodil za pluhem. Náleželo k faře domaslavské hodně rolí, farář Ježíšek si sám orával. Nedostal však nic, naopak ještě splísněn, že má přijíti slušně oblečen. Byla-li to jen záminka, aby arcikníže nemusel na kostel nic dát, či opravdová povýšenost k požadované zdvořilosti, kdož ví.
Kocurovský prorok
Nejen praha měla svého slepého mládence, ale i část či osada Domaslavic Kocurovice měly svého proroka, ten však nebyl slepý. K němu vždy ve zlých časech a ty trvaly několik let a po celé roky, chodili občané z místa i okolí na radu. Radil jim, jaký bude příští rok, co mají zasít a zamnožit, aby se toho hodně urodilo. Po sklizni chodili k němu na radu.
„Hodně stě nakopali kobzoli, moc namlátili zboží, sklidili sena, otavy ?“ To byly jeho pravidelné otázky. Když řekli, že sklizeň byla dobrá a všeho hojnost sklidili, radil jim se vším šetřit: „ Čeho je nejvíc, toho nejspíš pochybí“ pravil jim. A když naříkali na neúrodu, těšil je, že jim chování nebude chybět. Domaslavský kostelík sv. Jakuba označil za budoucí poutní místo.
O kocurovském kopci vyprávěl, že stojí na stříbře a zlatě. Při kopání studně u Adámka vykopali studnaří kus zlatého kamene a voda pryštící z pod kopce obsahuje spoustu žlutých lesklých štěpin.
Vojinky
Mezi Marušákem a Křibíkem stála kdysi dřevěnice vklíněna přímo do olšiny. Podle pověsti v ní bydleli tanečnice zvané „vojinky“. Vypráví se o nich, že když prováděly v chalupě své tance, bylo těžko kolem projít. Prošel jen ten, kdo se nábožně modlil. Koho tanečnice vzaly mezi sebe, tančily s ním tak dlouho, až se dotyčný utancoval. Jedenkrát v roce, před sv. Janem (24. června), šly tanečnice na horu Tanculi, kde prováděly své taneční reje. Nad krajem se strhla velká letní bouře. Jedna z tanečnic se v Komorní Lhotce schovala pod strom, byla však zasažena bleskem a pochována na místním hřbitově. Zůstala po nich jen pověst a stará jabloň, která stála u jejich chalupy. ( Je to prý ta, ve které dnes bydlí Juranovi).
Na Krosově zlo novina,
baba chlopovi nabila
v stodole na snopku:
Naprav že se chlopku!
Chlopek pyce: Nebijže mě,
stanym rano do kondele
namočim ti potoč,
beděš měť co motať.
Ale baba rychli stala,
štyry loktě namotala,
uboho něvjasta
zašla s tym rano do mjasta.
Jak předala, tak přepila,
zas na novo chlopa bila
v stodole na snopku:
Naprav že se chlopku!