Pohledy do historie obce

Držitelé obce

Dolní Domaslavice byly jako jiné obce původně majetkem těšínských knížat. V souvislosti s rostoucím drolením původně jednotného Těšínského knížectví a s tím spojená rostoucí moc šlechty se později staly relativně samostatným panstvím, přesněji řečeno panstvíčkem, ale s politickými vazbami na Status Minor ve Frýdku a zprostředkovaně na těšínského knížete. Již z roku 1250 je zmínka o koupi dědičného statku v Domaslově. Tento dědičný statek nesl jméno Sobergarten.V roce 1604 v pátek po neděli Septuagesima byly prodány Dolní Domaslavice i s patronátem Jakubem Tlukem z „Toszynowicz“ Adamovi Sczypianovi z Kretezina. Tato zpráva se nachází v zemských deskách v Cieszynie v Polsku.
V novějších dobách byly držení Václava Palgříma, později byly rozděleny mezi jeho syny Karla a Františka. Podle něho části Domaslavic dosud říká „Francovice“. Od synů Václava Palgříma zakoupil Domaslavice jistý Huk, od něj pak baron Saint Genois. Po baronovi Saint Genois získal Domaslavice rytíř Harasovský, který je prodal Joachimu Katařínskému. Pak byly Domaslavice po delší dobu majetkem rytířů Janušovských z Vyšehradu. Postupně následovali po sobě Jiřík, Karel a Jiří. Poslední z nich, Jiří Janušovský, postavil v roce 1804 zámek, který byl v roce 1957 zbourán a zatopen vodou při napouštění Žermanické přehrady.

Nová jména po rytířích Janušovských pak již ukazují úpadek šlechty a vzestup nové společenské třídy, městských podnikatelů a nešlechtických velkostatkářů. Po Jiřím Janušovském držel Domaslavice František Knězek, kupec z Nového Jičína, po něm pak Rudolf Mosler, od něj Felix Roter, který je prodal Jakubu Kolbanovi. Ten prodal domaslavické panství Pavlu Sochovi a ten společnosti tří Židů, kteří panství rozparcelovali na zbytkový statek, jehož majitelem byl od roku 1912 Jan Slanina.

Co se týče dnešní části obce Volovec, tak ta byla samostatná jako obec do roku 1848, ovšem pod držitelskou svrchovaností panství Dolních Domaslavic.V roce 1777 bylo ve Volovci dle farského inventáře sedm zahradníků – malorolníků.

Začátky obce

Mezi Těšínem a Frýdkem při řece Lučině leží velice stará dědina Domaslavice. Přes tuto obec vedla kdysi „Solná stezka“ neboli obchodní cesta Solná z Polska na Moravu. V obci býval i sklad soli nazýván „Solárna“. Obec Domaslavice, v dnešním pohledu Dolní a Horní Domaslavice se v písemných pramenech poprvé připomínají v roce 1305. Volovec, který se po čase stal součástí Domaslavic se písemně připomíná v roce 1604.

Dolní Domaslavice, Kocurovice a Volovec měly od roku 1654 do roku 1785 rozlohu 802 ha. Rozloha celé farnosti činila kolem 7 000 ha. V této farnosti bylo dvanáct obcí. Dobu, kdy farnost vznikla, nelze přesněji určit pro úplný nedostatek jakýchkoliv písemných dokladů. Jsou domněnky, že to snad bylo za časů druhého slezského biskupa Urbana, který měl tuto hodnost 22 let od roku 983. Tedy to bylo v době, kdy polský kníže Měšek na českých Přemyslovcích dobyl Slezsko. Tehdy prý  následovalo rozdělení obce. Nedoloženě se soudí, že za Boleslava Chrabrého roku 1000 byly Domaslavice ustanoveny za farskou osadu s přiděleným knězem. Farář Prutek klade založení farnosti domaslavské do konce 11. století.

Dle schématu kardinála Jana, biskupa sabinského, z roku 1376 jsou vyčísleny fary 14. století a mezi nimi na 50. místě Domaslavice. Podle zmínky z roku 1447 odváděly svatopetrský halíř z Těšínka do Opolí arcijáhenovi jednotlivé fary. Jako Soběšovice v tomto seznamu jako vedlejší obec byla v pořadí 48, Domaslavice byly na 50. místě.

První knížku o obci Dolní Domaslavice vydal roku 1887 pod názvem „ Děje a životopisné Památky farnosti Domaslavické „ František Havlas, administrátor.

Kromě jiného se můžeme z knížky dozvědět: „ jelikož dle pověsti r.810 vystaven byl Těšín a okolo toho času dříve nebo později Frýdek, sotva lze připustiti, že mezi těmi městy žádného přespolního nebylo místa či dědiny s obyvateli, odkud by zboží, ovoce a jiné k živobytí potřebné věci do těchto měst donášeti se mohly. Pravdě podobné snad jest, když roku 990 ve válce mezi Čechy a Polskou udatný Piastovec Boleslav Chrabrý „ dědiny Slezanův“ vydobyl, že mezi těmi snad již Domaslavice a okolí se nalézaly. Rovněž o vzniku farnosti Domaslavické dá se následující doměnka klásti: Za časů druhého biskupa Slezského Urbana, jež od r. 983 po 22 let biskupem Slezským prý byl, následovalo rozdělení Slezska na fary. Domaslavice, od Těšína i Frýdku stejně vzdálené, mohly okolo roku 1 000 za farskou osadu ustavena býti a svého kněze dostati, když obyvatelé do obou měst k službám Božím daleko měli. První křesťanští předkové vystavěli kostelíček z dřeva na krásně položeném pahorku“Vidikov  zvaném.“

Zrušení roboty

Všechno zlé má svůj konec – i robota jej měla. Ač byla zrušena již v září 1848, u nás skončila nadobro až v selských bouřích. Podle toho je zřejmé, že páni s jejím skutečným zrušením nijak nepospíchali. Selský lid se srocoval, další nepokoje na vsích a nové bouře donutily konečně slezskou šlechtu, aby přiznala zrušení roboty. V těchto bojích  vedli obyvatelé Volovce Novák a Brunclík. Robotní povinnosti v naší obci ustaly až v roce 1856.

I když robota byla zrušena, mnoho si bývalí poddaní nepolepšili. Deputátníci nestačili na všechnu práci na statku, a tak tam dále pracovali i chalupníci, avšak za plat. Dostávali 30 krejcarů v létě, 20 v zimě za den. Vedle toho pro nedostatek vlastních pozemků byli nuceni od statkářů pronajímat pastviny, jejichž nájem museli odpracovat. Pronajímali tedy za „odrobek“. Byl to jeden z mnoha způsobů, jakým si statkář získával lacinou pracovní sílu. Kromě mužů a žen pracovaly na statku i děti, které pomáhaly při zemědělských pracích, chlapci pak zvláště při pohánění dobytka a v orbě.
Jiným způsobem nového vykořisťování byl zvláštní způsob sazby brambor, zvaný „šusťaky“. Určitou, méně úrodnou část polí věnoval statkář na záhony, které dal zorat a pohnojit. Zájemce si vybral tolik záhonů, kolik potřeboval, či kolik se mu jich podařilo získat. Dostal bramborovou sazbu, záhon překopal, nařádkoval, nasázel, okopával i úrodu vykopal. Výnos dělil: pět dílů úrody pánu, jeden díl sobě. Zasadil-li mezi řádky zelí či fazole, dělil se s pánem zpravidla na polovinu. Na tuto práci se chodilo až pozdě večer po denní práci, nebo před ní – za svítání. Nebylo divu, že deputátnice nosily pod sukněmi našité kapsy, do nichž si při mlácení odsypávaly zrní. Naštěstí se tehdy nosily sukně široké na dvanáct šířin.

Rybníky

V době panské roboty byla naše vesnice poseta malými i většími rybníky, zvanými u nás „stavy“. Jen rybníky pod kostelem, patřící k hornodomaslavskému panství, měly rozlohu 18 jochů. Hornodomaslavský pán, který byl kmotrem při křtu mladému Janušovskému, dal mu je věnem, a tak patřily nadále k Dolním Domaslavicím. Mladý Janušovský se z jejich užitku dlouho netěšil. V roce 1838 došlo k veliké povodni, při níž se protrhly hráze kolem Luciny a byly odplaveny. Stavět nové hráze nebylo možné, protože se robotný lid bouřil a odmítal vykonávat poddanské práce. Proto prodali Janušovští rybníky sedláku Onderkovi, který jejich dno odvodnil. Podobné rybníky byly i v Dolních Domaslavicích, a to podél silnice až k Soběšovské hranici. Jejich výměra zahrnovala asi 32 jochů. Stejně tomu bylo i v Kocurovicích. Ryb bylo hodně, nešly však na odbyt, proto byli poddaní nuceni je kupovat.
Byla to jedna z forem tzv. přimusu.

Panské vaření piva a lihovar

Podobný osud jako ryby stihl i jiné výrobky. Patřilo mezi ně i domaslavské pivo. V roce 1870 vyprávěl Františku Damkovi jeho otec o nekvalitním pivu, které bývali robotníci  povinni kupovat. Museli, jinak by platili pokutu ve výši ceny piva. Protože je kupovali, také je i vypili. To mělo za následek časté žaludeční potíže. Poddaní si stěžovali až k císařskému dvoru proti povinnosti kupovat pivo.

Kromě pivovaru v Domaslavicích byl i panský  lihovar, palarňa. Pálil se v něm líh z brambor a kukuřice. Líh se odvážel jednou za měsíc ve velkých sudech do těšínských čistíren. Říká se, že pacholci cestou navrtávali do sudů otvory a statečně až do Těšína popíjeli.

První světová válka

V době vypuknutí světové války čítalo obecní zastupitelstvo 12 členů. Za pět, kteří narukovali, nastoupili náhradníci. Všechna úroda i dobytek byl pod přísnou kontrolou zásobovací komise. Tato komise odhadovala polní úrodu, předepisovala dávky, které byly odevzdány státu, vydávala lístky na chleba, maso, cukr, kávu, tuk, pivo a tabák. Žně nesměly začít bez svolení žňové komise. Komisař přes dobytek zajišťoval stav dobytka a udržoval, co se má odevzdat. Bez povolení příslušné komise se nic z obce nesmělo vyvézt. Přesto, že vojska s komisařem kontrolovala, je-li množství sklizně správně udáno, lidé část sklizně uschovali, aby netrpěli hladem.Obilí se mlelo jen ve mlýnech. Do mlýna chodil každý týden revizor. Větrné mlýny a žernovy byly zapečetěny. Ale vynalézaví lidé na žernovech mleli.

 Ve školách se vyučovalo málo. Mladí učitelé narukovali k vojsku, řídící učitelé byli jako komisaři zaměstnání jinak. O prázdninách roku 1915 byl  ve škole U kostela ubytován oddíl vojenské hudby. Na válečné půjčky dala naše obec celkem 3800 K. Horníkům byly peníze na tyto půjčky stahovány z výplaty. Mnozí upisovali na tyto půjčky obnosy, jaké jen byly možné, aby nemuseli narukovat.19. dubna 1916 – na zelený čtvrtek -  byly sejmuty a odvezeny k válečným účelům dva zvony: střední a malý. Malý zvon byl shozen z věže, ale pádem se nerozbil. Střední zvon byl rozbit na věži.

29. srpna téhož roku byl odvezen třetí zvon, vážící  50 kg. Následujícího roku, dne 16. října 1917 byl zabaven veliký zvon o průměru 1 m, který byl ulit v roce 1893. Velká věž zůstala bez zvonu. Pouze v malé věži zůstal zvonek o průměru 34 cm.
V roce 1916, kdy se začal pociťovat nedostatek některých potravin, rozmnožili se v naší obci polní slimáci a nadělali na úrodě veliké škody.

 Od 1. května 1916 byl u nás zaveden letní čas. Nejvíce byli postiženi povoláním do vojska zemědělci. Zprvu narukovali mladí, a když se období války prodlužovalo, byli dobírání stále mladší, až šestnáctiletí chlapci, i stále starší muži. Z nařízení státního úřadu bylo 15. října 1916 z kazatelny kostela vyhlášeno cvičení jinochů na četnické stanici.

 Kulturní a spolkový život se v době války zastavil. Dne 20. ledna roku 1918 se obecní zastupitelstvo usneslo, aby v době vojny nebyly povolovány taneční zábavy, ani při dračkách.

 Pole byla obdělávána ponejvíce motykami, protože schopní koně byli odvedeni a jen několik vojenských koní bylo propůjčeno. Ženy a děti se staraly o hospodářství a byly jedinými pracovními silami v domácnostech. Ženy, jejichž muž narukoval, dostávaly podpory. Chudobnější ženy pracovaly v továrnách ve Frýdku nebo v Místku.
Dělníci propuštěni z vojny nosili jako označení žlutočernou pásku.

 Za války se začíná v našich domácnostech se zavařováním ovoce a výrobou ovocných šťáv a vín. Rovněž se šíří z měst do obce městská móda v oděvu i v obuvi. V první světové válce padlo z naší obce 18 mužů. Mnozí další zemřeli po svém návratu následkem onemocnění, které si z války donesli.

Plebiscitní období

Dne 17. listopadu 1918 byla v našem kostele pobožnost na poděkování za samostatnost čsl. národa. tehdy byla opět zpívána hymna "Kde domov můj". Ve dnech 4-7.3. 1919 se také kolkovány rakousko-uherské bankovky, přičemž ztrácely 20 procent své hodnoty. Doba po první světové válce byla rovněž poznamenána bojem o Těšínsko mezi Polskem a mladým Československem. V souvislosti s násilnostmi tzv. plebiscitního období na Těšínsku byl v únoru roku 1920 založen Těšínský odboj a Domaslavicích byla vytvořena občanská obrana. Plebiscitní komise zasedala v Hnojníku.

Období mezi světovými válkami

V poválečné době se rozvíjelo družstevní hnutí a zakládaly se různé spolky. V roce 1918 byl založen dramatický odbor průmyslových dělníků z Domaslovic  a Soběšovic, který měl své předchůdce již v členstvu prvního ochotnického divadla z roku 1910.

 V roce 1922 byla založena Matice osvěty lidové ve Volovci. Téhož roku vnikl Hospodářský spolek v Dolních Domaslavicích. Zásluhu na rozvoji družstevního hnutí měli dělníci a dělničtí referenti.

První spotřební družstvo, které mělo svou centrálu v Těšíně, měli již v Zavadovicích v roce 1911. Dozorčí rada se pro nespokojenost členů rozhodla přestoupit k dělnické centrále v Ostravě, která měla pro Těšínsko pobočné sklady v Lazích. Zboží si členové družstva nosili v tlumocích na zádech sami. Jen těžší věci dováželi povozem z Ostravy. V roce 1928 bylo ve Volovci založeno drenážní družstvo. Jeho předsedou byl zvolen Josef Bardoň.

2.dubna 1923 byly vysvěceny tři nové zvony, které byly pořízeny ze sbírek a darů farníků. Jejich cena byla 33 155,- Kč. O tři dny později byl vysvěcen čtvrtý zvon o váze 95 kg. Ten vynesl po schodech do věže Pavel Koběluš (ve věku 56 let). Také pro evangelickou kapli na Volovci byl toho roku zakoupen nový zvon, protože starý byl odvezen v roce 1916.

V roce 1926 byla dokončena Spojovací cesta Třanovice - Volovec - Dolní Domaslavice. Celkový náklad činil 15.000,- Kča byl uhrazen subvencí okresního silničního výboru.

Řeka Lucina (v kronice též psaná jako Holcina) byla známá svými každoročními povodněmi. V roce 1936 obec definitivně schválila již tři roky připravovanou regulaci. Ve svém rozpočtu pro tyto práce vyčlenila 107.000,-Kč. V květnu 1936 si prohlédla komise jmenovaná ministerstvem zemědělství a sociální péče tok řeky a dne 15 září se začalo s pracemi. V průběhu září a října byly veliké povodně, které zničily dílo na němž pracovalo 30 dělníků tři týdny. Proto se muselo začít s regulačnímu pracemi od začátku. 28. listopadu byl dokončen jez vodního díla u Frant.Kohuta. Povodně potom trápily dělníky na stavbě i v dalších létech, práce však probíhaly až do okupace Polskem. Stavební materiál včetně nářadí byl po té zabaven a odvezen do vnitra Polska a tím práce na regulaci řeky skončily. 

 
Těžká světová hospodářská krize sice těžce zasáhla náš region ale dalo se to přežít vzhledem k tomu, že zdejší horníci a dělníci měli všichni doma své malé zemědělské hospodářství, takže nebyli zcela odkázáni na výdělek za práci v zavřených dolech. V obci dokonce našly své uplatnění proslulé žebračenky a poukázky státní stravovací akce. V době světové hospodářské krize  činil počet nezaměstnaných v Dolních Domaslavicích v průměru 28 lidí. Časem hospodářská krize povolila, takže v  dubnu 1937 bylo ve vesnici již 22 nezaměstnaných, v prosinci už jenom dva.

Druhá světová válka

V září 1938 se ve vesnici objevují první uprchlíci z pohraničí. Přicházejí zprávy o obsazení Těšínska. Vojsko ustupuje za Stonávku, naše hlídky jsou rozpuštěny, četnictvo a pošta se stěhují na levý břeh Luciny. 7. Října 1938 zabrali Poláci část obce, která se rozkládá na pravém břehu Luciny.Před obsazením měla obec 989 obyvatel a výměru přes 800 ha. Po obsazení zůstalo po levém břehu pouze 350 obyvatel na rozloze 276 ha. Obě obecní knihovny zůstaly na polském území, pouze část knih z knihovny u kostela byla převezena do zřízené dvojtřídní školy za řekou.7. října ráno opouští obec poslední zbytek českého vojska.  Téhož dne o 10. hodině vjíždí do obce polské vojsko. Třebaže delimitační komise z Místku nabídla obecnímu úřadu auto za účelem evakuace, všichni lidé zůstali ve svých domovech. V polských novinách vytýkáno obyvatelstvu, že neuvítali vstupující polská vojska.  9. října se zúčastnilo bohoslužeb v místním kostele polské vojsko. Po ukončení zpívali vojáci polskou státní hymnu. 13. října  vyhláškami oznámen zápis do polské školy. Nepřihlásil se nikdo. Při druhém zápisu získali Poláci do polské školy sedm rodin. Proto byla obec obeslána oběžníkem, aby rodiče přihlásili své děti do české nebo do polské školy. Všichni, až na zmíněných 7 rodin, přihlásili své děti do české školy. Byli však podvedeni, neboť vyučování se započalo bez ohledu na zápis v jazyce polském. Proto rodiče neposílali své děti do školy. Čeští učitelé, kteří setrvali na svých místech, byli polskými úřady vypovězeni. 15. října vyhlášena výměna peněz za zloté. Kurs za 1 zlatý 6,25 Kč.Delegace žen na voj. velitelství  do Místku a mužů na děkanství do Dobré se žádostí o zachování českých škol skončily bezvýsledně.16. října zrušena obecní samospráva a obecní úřad přejímá polský komisař. Někteří občané po zprávě, že celé Domaslovice budou připojeny k Československu, vyvěsili československé prapory. Polská policie tyto vlajky zabavila a občany bila pendreky.7. listopadu byla rozehnána demonstrace českých žen o vrácení českých škol. Shromáždění asi o 1000 osobách bylo polským vojskem rozehnáno za použití bodáků. 20 osob zatčeno, zjišťována jména zúčastněných. Mezi obyvatel byla nálada stísněna.Pokusy o popolštění bohoslužeb dopadly tak, že lidé po čas jejich trvání v řeči polské čekali před kostelem. Takovými a mnoha drobnými případy neohroženosti naší lidé po dobu obou okupací dávali najevo věrnost našemu mateřskému jazyku.Tento historický omyl státu (Mnichov) brzy skončí. Během 15.-18. března   obsadili Němci takzvaný protektorát a levý břeh Luciny byl opět oddělen od novopolského území.

1. září  po půlnoci prošla naším územím německá vojska. Zatemnění, zákaz zábav, zákaz mletí zrna bez povolení, návrat břidlicových tabulek do škol, povinné kurzy němčiny, povinné registrace občanů, pracovní knížky, přinucování lidí k přijetí německé národnosti – to byl výsledek německého dobyvačného útoku.Z vydáním potravinových lístků stouply ceny všech životních potřeb o 100%. Na poštovní úřad dosazen ved. úředník německé národnosti neznající náš jazyk. Všechna veřejná oznámení musela být v německém jazyce. Vyučování ve škole zahájeno německy, rovněž otevřena něm. mateřská škola.Od začátku německé okupace byly Horní a Dolní Domaslovice sloučeny administrativně a tento stav zůstal až do osvobození. Německé úřady jmenovaly komisařem pro Domaslovice Jana Slaninu, zdejšího rodáka. Dne 2.března 1942 byly opět zrekvírovany 4 zvony z našeho farního kostela.

Němci projevili také snahu o germanizaci našich obyvatel.Pro nedostatek pohonných látek provádělo se mlácení ručně – cepami.4. srpna 1944 bylo poprvé slyšet hřmění děl od východu. I nad naší vesnicí shazovala sovětská letadla letáky, hlásající brzké vítězství nad fašismem. Dělostřelecká palba ve směru Ostravy den ze dne sílila. A konečně 3. května 1945 se objevily u Soběšovic první sovětské hlídky.Poslední Němci, kteří zůstali v obci do příchodu sovětské armády, byli po přestřelce zajati ve škole u kostela, zbylým se podařilo ustoupit do karvinského lesa. Při závěrečných bojích bylo poškozeno více budov, jedna vyhořela.Založení prozatímního národního výboru a sbírky pro postižené válkou byly prvním činem našich občanů pro osvobození Sovětskou armádou.

Poválečná léta

Po válce byl v obci opět patrný stavební ruch, byla rozšířená parní pekárna Fr.Adámka, opravovaly se hospodářské budovy, začaly se stavět nové domy (Nytrovi, Liškovi ..) Již v listopadu 1945 byly vysvěcené tři nové (železné)zvony, největší o průměru 1,1m které byly pořízeny nákladem 24.000,-Kčs. Byla provedena elektrifikace obce včetně osad Volovec, Kocurovice a Zavadovice.

Přípravné práce započaly v roce 1946, samotná stavba sítě probíhala od 20.října 1947 do 30.dubna 1948 Navzdory každoročním povodním které komplikovaly práci, se obnovily práce na regulaci řeky Lučiny.
 
Únorové události roku 1948 popisuje kronika takto: "Poslední týden února zasáhl rušivě do správy zdejší obce. Dosavadní obec.výbory zrušené a jejich agendu převzala KSČ." Takto začaly nové poměry v naší obci, hned 15.března byl dán pod národní správu hostinec majitele Jos.Svierkoče.
V roce 1948 ještě byly v obci 3 stolařské živnosti (Konečný Karel,Papřok Albert, Junga Ondřej), 2 krejčovské živnosti (Papala Felix,Kocich Josef).
Dále zde byl obchod Budoucnost prodejna č.176 - vedoucí skladník Jindřich Přeček, obchod se smíšeným zbožím a textilem Vladimíra Koloničného a na Volovci smíšené zboží Fr.Bartka.František Adámek provozoval pekárnu. Místní kampelička byla na podzim 1948 zlikvidována. Na jaře roku 1949 Krajský Národní Výbor podal návrh na sloučení Horních a Dolních Domaslavic. Tento první pokus o slučování obcí ale obě obce odmítly. Také následné podzimní jednání představitelů kraje a okresu se zástupci obou obcí nevedlo k výsledku a tak si naše obec uchovala samostatnost ještě na dalších 31 let.

Budování obce po napuštění přehrady

Následkem stavby Žermanické přehrady byla v roce 1956 obec opět rozdělena. Západní část obce D.Domaslavice a západní část obce Soběšovice, které byly od původních obcí odděleny vodou přehrady, se spojily v novou obec, Lučinu. Autorem tohoto názvu byl požární velitel Josef Nogol. Východní část obce si ponechala starý název, Dolní Domaslavice. K ní byla připojena i část obce Dolní Tošanovice, osada Zavadovice a několik budov z obce Hradiště.

Na rozdíl od nové obce Lučina, kterou nově postavila správa přehrady, zbylá část Dolních Domaslavic přišla o většinu své občanské vybavenosti. Vody přehrady pohltily nejenom okresní silnici, ale také celé centrum obce kolem ní - hasičskou zbrojnici, prodejnu Jednoty (bývalá Budoucnost) Horákovu hospodu, Lehnertovu hospodu s kinem a obchodem V Koloničného, prádelnu, pekárnu F.Adámka, četnickou stanici, hřiště, zámek se dvorem, kovárnou a lihovarem, a mnoho domů či zemědělských usedlostí. Stát sice v obci postavil novou školu, ale vše ostatní si museli zdejší občané budovat svými silami znova. 
V roce 1963 byla dokončena stavba nové hasičské zbrojnice a nové prodejny Jednoty v centru obce.Na břehu přehrady byl přestavěn domek K.Chroboka na pohostinství „Rybářská chata“ zvané Rybárna.(dnes již neexistuje) V roce 1965 následuje hřiště u nové školy, v  roce 1971 smuteční síň (dnes přestavěno na Penzion Pohoda). V roce 1967-69 proběhla stavba nové evangelické kaple na Volovci ,v roce 1975 otevírají zahrádkáři svůj "dům ovocnářů", který vznikl přestavbou farské stáje a stodoly určené k demolici.V suterénu hasičárny je zřízena mandlovna.

Počátkem 70-tých let je vybudováno veřejné osvětlení a v roce 1971 se začalo se stavbou nového budovy MNV (Obeního úřadu). V ní je umístena navíc pošta, telefonní ústředna, matrika s obřadní síní a širokoúhlé kino. V druhé polovině 70-tých let se buduje veřejný vodovod, budova Sokolovny s šatnami a v roce 1980 je otevřena další prodejna Jednoty na Volovci.

Na přelomu 70/80 let má tak naše obec zpět vybavení a služby o které přišla při výstavbě přehrady.Patří za to dík všem místním občanům kteří tyto stavby postavili a odpracovali mnoho brigádnických hodin zdarma.
 V roce 1979 proběhlo neúspěšné jednání o integraci Soběšovic a Dolních Domaslavic do většího celku. Hned následující rok byla naše obec spolu se Soběšovicemi a Žermanicemi i přes nesouhlas občanů začleněna pod "rozvojovou obec Lučina". Předsedou MNV integrovaných obcí byl od roku 1981 Karel Žák a tajemníkem Emanuel Řehák. Dokončuje se ještě vodovod a Sokolovna, ale ztráta samostatnosti obce se projevuje v útlumu při zvelebování obce.

Obec po sametové revoluci

V listopadu 1989 prošla naše společnost historickým přelomem od komunismu k demokracii. V naší obci tento přerod dal možnost osamostatnění, čehož naší občané využili dezintegrací  od střediskové obce Lučina a vznikl opět samostatný národní výbor obce Dolní Domaslavice.

Po referendu byli zvolení do vedení obce 1.3.1990 p.Bogdanovič Jan a p. Bezděková Marie,kteří byli ve svých funkcích do prvních svobodných voleb .5.12.1990 byl zvolen starostou obce p.Skulina V. a zástupcem p.Uher I.a bylo ustanoveno patnáctičlenné zastupitelstvo s radou obce. V této době za skromných podmínek se opravila střecha obecního úřadu byla provedena kanalizace okolo budovy obecního úřadu,byly  vyměněna okna za plastová (cca10ks) a začala se připravovat projektová dokumentace na plošnou kanalizaci z křovinovými čističkami.V roce 1992 při loučení s vodáckou sezonou starosta Skulina V. nešťastnou náhodou utonul.V těchto nelehkých podmínkách byl pověřen vedením obce po dobu necelých dvou měsíců p.Klus E.7.11.1992 byl zvolen do funkce starosty p.Postůvka P. a zástupcem p.Klus E.Do konce volebního období 1994 byla vypracována  projektová dokumentace plynofikace a kanalizace obce a podána žádost na financování  FŽP ČR, pokračovala výměna části oken ve školní budově, do které byla přemístěná mateřská školka.V prostorách školky byla v září 1993 zřízená ordinace praktického lékaře  MUDr.Pitříka B.Na  nový koberec,který byl položen od Alba  až po okresní silnici (Pekárna Adámek)  přispěl Okresní úřad částkou cca jednoho milionu korun.

Z voleb v roku 1994 vzešel nový starosta Ing.Literák J. a jeho zástupce p.Fikoczek E. Po cca šesti měsících 24.4.1995 starosta Ing. Literák rezignuje. Novým  starostou je 23.6. zvolen p. Fikoczek E. a zástupcem p. Guziur Jindřich. Obecní zastupitelstvo se rozhodlo pokračovat v plynofikaci obce. Projekty byly znovu posouzeny a celkový záměr byl ještě rozšířen. 20.12.1995 bylo vydáno stavební povolení. Celkově bylo vybudováno 16842 m délky plynovodu. Realizátorem celé akce byla firma Masný v.o.s., později HP Construct  Frýdek-Místek. V obci se po dlouhém období velmi omezilo topení uhelnými kaly, a tím došlo k ozdravění celkové čistoty prostředí.

V letech 2002-2003 byla provedena Rekonstrukce základní školy ve čtyřech etapách. Provedena výměna oken, nová fasáda se zateplením, nová střešní krytina. Dále provedena vestavba učeben v podkroví, rekonstrukce školní kuchyně včetně instalace moderního technolo-gického vybavení, nové rozvody vody, nové obklady ve třídách, nové soc. zařízení pro děti, zvětšení plochy tělocvičny a rekonstrukce šaten, vybudování nové keramické dílny, rekonstrukce elektrozařízení, nová regulace ústředního topení včetně výměny všech těles ÚT.

 V dalších letech následovala rekonstrukce hasičského domu (nová okna a vrata nátěr fasády) a  rekonstrukce budovy obecního úřadu.

Víceúčelové hřiště bylo vybudováno v prostorách bývalé školní zahrady, která neplnila svou funkci. Po navážkách, které trvaly několik let (sedání zeminy) se podařilo v roce 2009 získat dotaci ve výši 2 mil. Kč ze státního rozpočtu ČR a vybudovat moderní víceúčelové hřiště s umělým povrchem, které bude sloužit všem zájemcům o sport, ale hlavně dětem naší ZŠ. Celkové náklady na realizaci tohoto hřiště činí 3 mil. 674 tis. Kč. 

V roce 2009 byl realizován projekt „Prostranství před obecním úřadem a hasičskou zbrojnicí“. Finanční prostředky byly získány z ROP (regionální operační program) Moravskoslezsko. Rekonstrukce byla provedená firmou Jamteko Group a.s. za 4 484 805 Kč, z  toho dotace činila 4 385 124 Kč. Realizací projektu jsme vytvořili hezké a příjemné prostředí  ve středu obce.

V součastnosti je připravená projektovou dokumentace pro odkanalizování obce, které přispěje k dalšímu zlepšení života v naší obci.